Uvnitř tančím (2004)

Ne až tak sofistikovaný, ale rychlejší a méně uživatelsky náročnější alternativa Přeletu s Nicholsonem. Protnutí osudů tří zajímavých osobností, kdy každý každého obohatil svým intelektem a zdravým přístupem do života. Občas je sice Inside I am Dancing trochu klišovitý, předvídatelný a melancholicky uslzený, ale na city umí zabrnkat solidně a nikdy to nesklouzne do extrémního patosu. Vážný film o vážných tématech, ale odlehčeně, místy lehce komediálně podaný a snadno stravitelný.

Tenhle film je s každou další minutou horší. Jak se mi zpočátku líbil, přišel neotřele zpracovaný vzhledem k tématu těžkému na přirozeně silné zpracování, tak zhruba v půlce mi přišel velice průměrný (třeba proto, jak očekávatelně se vyvíjel a jak se víc nevěnoval postavě nové mladé ošetřovatelky) a v závěru mě vytočil, jelikož spadl do klasického klišé filmů o umírání. Přitom je to celou dobu film o nevyléčitelném postižení, ale ne, asi to nestačilo, aby na konci ani jedno oko nezůstalo suché. Takže posledních 20 minut jsem si musel protrpět patetická moudrá a tuny citového vydírání a doufat, že tomu nechám aspoň tři hvězdy. On to jinak je velice chytře zpracovaný film, jsou v něm působivě promyšlené úhly kamery, jeho komunikace s divákem je též na vysoké úrovni... Ale tenhle typ filmů prostě nemám rád a nikdy je mít rád nebudu. Sláva za výjimky typu Malá lež nebo Prodloužený čas, protože z Uvnitř tančím, do kterého jsem vkládal upřímné naděje, se ve finále stal jen další produkt svého, pro mě dost otravného, žánru. Ach jo. Slabé 3*

Tenhle film je krásným důkazem toho, že i když je člověk handicapovaný, tak přesto může být šťastný nebo může dělat cokoliv. Chvílemi může film rozbrečet nebo dojmout diváka, ale s tím se přeci musí počítat. Oba dva z dvojice k sobě náramně sedli, a proto tenhle film je tak dobrý. Je to smutný, ale zároveň i hrozně hezký zážitek.9/10

Tento film považuji za jeden z nejlepších kousků v oblasti kinematografie o lidech s handicapem. Téma nepříznivé sociální situace je zde zpracované citlivě, důstojně, ale přesto zábavně a s půvabně sarkastickým, místy až černým humorem.
Jakožto člověk se svalovou atrofií velmi oceňuji herecké výkony Jamese McAvoye i Stevena Robertsona, jelikož svalová dystrofie i dětská mozková obrna jsou zde zahrány až neuvěřitelně uvěřitelně. Dle mého skromného soudu, až na scénu se zvedákem, kde Rory drží hlavu vzpřímeně bez opory, což by se svým handicapem neměl být schopný dělat, je film po této stránce zcela realistický. 
Příslovečnou třešničkou na dortu je pak krásně šedivý konec, který diváka nechá rozhodnout se, jak optimisticky či smutně celý příběh skončil a kdo byl vlastně hlavní hrdina celého vyprávění.

"Well,I'vehadmoregirlfriendsthanyou'vehadspeechtherapysessions,so..."Výborná dramédia, a to v pravom slova zmysle, keďže sú tu v rovnovážnom pomere zastúpené obe zložky, ako komediálna, tak i dramatická. No a treba dodať, že tieto dve protichodné zložky sú spolu zladené s veľkým citom, čo rozhodne nebola jednoduchá úloha a len málokedy sa ju podarí takto splniť. Tá komediálna stránka filmu prevažuje hlavne v jeho úvodnej časti, kedy na závažné postihnutia dvoch hlavných hrdinov nazerajú tvorcovia so skvelým úsmevným nadhľadom (ten humor proste nemá chybu, v kuse som sa musel smiať). Ako však hrdinovia opustia chránené prostredie a musia čeliť síce lákavej ale zároveň pre nich aj neúprosnej realite, komediálne tóny sa postupne vytrácajú a film nadobúda čoraz dramatickejší ráz, sprevádzaný aj tragickými tónmi. Pritom však z neho neustále srší úžasná životná energia, neutíchajúca túžba žiť, aj napriek veľmi nepriaznivým okolnostiam. Postihnutá dvojica hlavných hrdinov Michael (Steven Robertson) a Rory (skvelý James McAvoy) je jednoducho dokonalá a výborne ju dopĺňa i šarmantná Siobhan (Romola Garai). Prednosťou filmu je aj to, ako sú jednotlivé postavy vykreslené zo psychologickej stránky."Aren'tyougoingtoarrestme?" "No." "That'sdiscrimination!"