The Ward (2010)

"Nemám ráda tmu. Ve tmě se dějí zlé věci." No, tak jestli se někde v ústavu sejdou takový "šťávy", tak to musí bejt solidní jízda.. No nic. Tak jsem si doplnil další mezeru od Mistra Carpentera a vlastně nevím co si o tom myslet. Z očekávání se stalo jen čekání. Byť nebylo nudné, nebylo ani nijak extra zábavné. Čekal jsem na finální rozmotání tohohle zapeklitého případu, protože mi to moc nedávalo smysl a ukázalo se, že si z nás jen tvůrci dělali prdel. Solidní mindfuck! To jde samozřejmě do plusu, ale to neznamená, že to něco napravilo. Sice to není špatný, ale taky nijak dobrý. Od Mistra jsem čekal minimálně lepší atmo. Bez funkčního Bububu, to je jen film z podivnýho ústavu s caklým démonem, který teda hrůzu nenahání, což je škoda. Na druhou stranu to prostředí je jediný co se dá ocenit kromě koukatelného obsazení a nějaký ty kapky krve.

„V mozku střepy chrastí, šest holek je v pasti. Čert blázinec vem, hned nás pusťte ven!“ Nejdřív to vypadá, jako by se Randle P. McMurphy omylem ocitl na ženském oddělení psychiatrické kliniky North Bend, kde panovačnou Ratchedovou nahradil supí ksicht vrchní sestry Lundt a blázny v kalhotách holčičí kolektiv. Hodná Emily, herečka Iris, prolhaná Sarah, agresivní Tammy a malá Zoey s králíčkem v náručí. Pěkný babinec. Zmatená Kristen při terapeutickém kolečku poslouchá zkazky o jakési ztracené Alici, přes den sabotuje braní léků, po nocích opakovaně prchá ze zamčeného pokoje (hm, dát Roy zvenčí zástrčku, měla by po ptákách) a courá po liduprázdných a temných chodbách blázince, které zlověstně osvětlují jen blesky bouřky. Ve dne je naopak slunečno a pohoda, holky se koupou. A zrovna když jsem chtěl Kristen umýt záda, zjevila se ve sprchách umrlá čůza v rozkladu a bylo po erotice. Ach jo. Pro velký úspěch svého entrée se pak umrlá začala zjevovat i ostatním pacientkám a páchat s nimi všelijaké rozvernosti, jako lobotomii či grilování hlavy elektrošoky. Kristen díky tomu zjistila tři věci. Že prohlášení: „Já nejsem blázen!“ rozesměje všechny. Ostatní pacientky, personál i doktory. Že po příliš dlouhém pobytu v ústavu se z člověka blázen opravdu stane. A že útěk z ženského oddělení je vyšší dívčí a mission impossible, obzvláště nemá-li chudák holka za kamaráda hromotluckého indiána nebo aspoň parťáka Chucka. Tři velké prášky po večeři polknu.

Mám moc rád Carpentera, hrozně moc... ale tohle je teda slabota. Chyběla mi tu jeho muzika, na scénáři taky pracoval někdo jiný - prostě se to celé jeví spíš jako zakázková výroba místo dalšího plnokrevného přídavku do filmografie mistra minimalistických, ale zato proklatě atmosférických žánrovek. Vlastně jsem měl problém to celé dokoukat, Carpenterově tradičně zručné režii navzdory, navíc mě značně iritovaly přepjaté výkony téměř všech zúčastněných, logické lapsy a i ten závěrečný twist, který sice některé ty lapsy zpětně ospravedlňuje, ale sám o sobě je dost předvídatelný. Škoda, mistr nadělil hodně slabou rozlučku.

Kdybych nevěděl, že The Ward natočil Carpenter, nehádal bych to.  Vše z mistrovy syrovosti a smyslu pro podivno je tu pečlivě vyčištěno a vydezinfikováno do zářivé čistoty naprosté průměrnosti a rutinérství.  Smutně to ilustruje i angažmá herečky z plakátů Amber Heard, jejíž výkon není špatný, ale hodí se do třetích, s přivřením obou očí možná i druhých, dílů, průměrných hororových sérií. Začátek byl přitom moc fajn a sliboval klasický horor a úvodní titulky navanadily ještě víc. Chyba lávky, s příchodem na psychiatrické oddělení veškerá invence skončila a rozjíždí se dosti vágní a paradoxně zoufale pomalá vybíjená, navíc jen lehce šťavnatá. Závěrečný twist sice překvapí, ale hned vzápětí se dostaví vědomí, že to už tady taky bylo a líp. Pro spoilery si omrkněte filmografii Jamese Mangolda...  Spíš odřená trojka.

Zkušený John Carpenter, nádherná Amber Heard a prostředí blázince, to znělo zatraceně slušně, jenže ve výsledku to vůbec neklaplo, a to mé dvouhvězdičkové hodnocení zachránila snad jen právě sexy Amber, což ovšem není zrovna dvakrát moc. Každopádně co mě zamrzelo nejvíc, bylo naprosto nevyužité prostředí ústavu pro choromyslné, které tu působí spíš jako slušně vybavené lázně, postrádající jakoukoliv syrovost, pochmurnost, potemnělost, což za mě osobně celému filmu ubližuje nejzásadnějším způsobem, jelikož na to pak doplatila jak atmosféra, tak vizuální podoba filmu, které pro danou tématiku jsou ovšem zcela nepostradatelné, a kvůli tomu tu prostě nefunguje zhola nic. Zápletka si pak sice ze začátku drží slušné tajemno a mysteriózno, postupně ale celé té ústřední myšlence dochází dech, aby pak v závěru došlo k vážně nečekanému zvratu, který sice postavil The Ward do úplně jiné roviny, ovšem jestli zrovna tuto pointu mám označit za povedenou, tak to rozhodně neudělám, jelikož mi to prostě přišlo, jako když dáš do trouby péct kuře, a vyndáš z ní sekanou. No a co se týče hororových prvků, tak dvě tři krvavější scény se tu objeví, sem tam pak vykoukne nějaká ta lacinější maska, ale že by mě to také dokázalo přivést do nějakého výraznějšího žánrového varu, tak to též ani náhodou. Abych ale jen pořád nekritizoval, tak jednotlivé postavy jsou docela fajn, stejně tak jako jejich herečtí představitelé a nemalé plus patří i dost krátké stopáži, díky čemuž není potenciální divák mučen zas až tak dlouho. Závěr filmové kariéry se zkrátka Johnu Carpenterovi skutečně bohužel nepodařil a The Ward tak vážně není opravdu důstojným zakončením tvůrce, který dal světu pecky, jako například Escape from New Yorku, či především naprosto legendární a geniální The Thing.