The Good Life (2007)

Sledovat Jasona (lehce uvěřitelný, výborný Mark Webber) s poruchou imunitního systému není nic pocitově příjemného,
uzavřený mladík má smutek vepsaný v očích a vůbec v celém svém vzezření. Všudypřítomný mráz, chudoba, nezaplacené účty, odpojení elektřiny, starý Gus... Nicméně je to o životě a ze života."Jde o cestu vpřed a o cestu za námi. Jde o první a poslední krůček, a o každý jeden mezi tím.."P.S. Kdo tento snímek zařadil mezi komedie, nechť se dlouho smaží na slunci nechráněn.

Existují filmy, které nejsou vlastně ničím zvláštní, ale mají neopakovatelnou atmosféru. Když si na ně po čase vzpomenete, první co se vám vybaví je právě ta atmosféra. Takovým filmem je i depresivní drama „The Good Life”, na jehož výjimečnosti má významný podíl i výborná kamera a scénické kompozice, které se odehrávají často na opuštěných místech a s minimem osob. Samostatnou kapitolou je pak prostředí starého kina, kde se promítají jenom staré filmy. To všechno vytváří v divákovi pocit, že se ocitl v jakémsi osamělém, bohem zapomenutém světě, do kterého jako úkaz náhle vstoupí tajuplná Frances…

Depresívne ladený pozitívne motivujúci, ale nič viac. Nudné to rozhodne nebolo len som akosi čakala trochu razantnejší záver, možno trochu hlbšiu myšlienku než len výstrel do prázdna. Jediné čo musím vyzdvihnúť je monológ o civilizácii a nezmyselnosti ľudského konania od Chaplina, ktorý však obyčajný divák, nevidiaci si ani na špičku nosa, skoro nezaregistruje, nie že by ešte dumal nad jeho hĺbkou a pravdivosťou.

Ja len dúfam, že hneď ako Jason vystúpil z toho autobusu, tak mu začal skutočne dobrý život. Pretože ten, ktorý sme mali možnosť vidieť nebol bohviečo. Smutný až depresívny film, presne tak, ako to mám rada. Každá postava mala svoje miesto v príbehu, pomalá muzika to pekne doplnila a tá Jasonova - život do žíl vlievajúca - záverečná myšlienka bola fantastickou bodkou na záver. Páčilo sa veľmi. 4,5*

Uf, tak toto bola nečakaná nálož depresie a clivoty. Zvláštna zmes nostalgie a melanchólie sa vlastne tiahne celým filmom a nájdeme ju tu všade - v postavách, v prostredí, ale napr. i v tom, akým spôsobom bol príbeh prerozprávaný. Skrátka celá obsahová i pocitová konštrukcia snímku bola jedno veľké depresívne divadlo, ktoré teda riadne zatriaslo mojim vnútrom. Tu nešlo iba o hlavnú postavu a jej bezútešný, smutný život, kedy mal človek pocit, že nech urobí chalanisko hocičo, aj tak to dopadne zle, ale niečo podobné vlastne prežívala každá postava vo filme. Hlavne chudák Gus. Napríklad jeho posledné momenty, tak tie boli teda po pocitovej stránke neskutočne geniálne vykreslené. No a ešte keď sa do toho zamontoval Chaplin... páni, to bola ale riadna pocitová nálož. O obsahovej stránke sa dá vlastne povedať to isté - majstrovsky napísaný scenár, a čo je hlavné, je plný tak krásnych a pritom jednoduchých myšlienok, až z toho človeka príjemne mrazí. Ešte dlho po filme veru bolo nad čím premýšľať. S. Berrovi sa podarila jedna ohromne geniálna záležitosť, klobúk dole.