Ten, koho se bojíš (2008)

Ulrich opět výtečně ztvárnil rozpolceného muže v psychologickém dramatu o krizi středního věku, vyhoření a o snahu vystoupit z řady. Mikael se rozhodne vyzkoušet nové antidepresiva a odhalí tak, že psychika je pěknej prevít a není radno ji pokoušet. Původně z nevinné dovolené s pravidelným zobáním pilulek na dobrou náladu se nakonec vyklube slušný psycho. Až ták, že milý Mikael by nejraději zlikvidoval rodinu. Po té co se dozví, že vlastně papal placebo se v něm zlo probudí na plné obrátky. Jako vždy Dánsko válí a Anders opět vyprodukoval velmi zdařilý scénář.

Prášky neprášky, placebo neplacebo: ty to mohly jen urychlit (nebo zpomalit), ani nešlo o diskutovanou "krizi středního věku", alespoň ne tu běžnou. Klinický obraz je tu veskrze freudovský. Mikael si žije nad poměry (kdo by mohl pracovat nebo vůbec něco dělat, když celou stěnu tvoří pohled na jezero?), Luxusu, postavení (včetně rodinného) dosáhl jen na úvěr, za jistou cenu, kterou teď musí splácet. "Dokonale" vytěsnil svoje perverzní a agresilvní sklony - chápající manželka a upřímná dcera na jedné straně, a veslování a jogging na druhé, nejsou ekvivalentní náhradou. Mikael tedy povoluje uzdu a snaží se dohnat to, co zaměškal (vytěsnil). Ale psychika funguje jinak, než se možná domnívá, další úvěr si už vzít nemůže. Žádné rovnováhy (jakési kompenzace), o níž bláhově usiluje, se takto dosáhnout nedá. "Cesta", o které často mluví, ale až do závěru filmu se jí vyhýbá, komunikace s matkou, může spíš vést k cíli, který si předsevzal - alespoň já v tom vidím určitou nadějí. A nám všem nezbývá než sprásknout ruce a říct si s Petrem Skoumalem: Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde!

Z tohoto filmu mám divný pocit. Dle zdejšího hodnocení je to podle mě dost přeceňovaný snímek. Všechno je tady načrtnuto tak nějak okrajově a nedovysvětlitelně, že si z toho neumím vybrat jestli tu depresívně-agresívní poruchu měli v rodině (viz jenom náznaky u matky) nebo se u hlavního hrdiny začala projevovat psychóza díky jeho účasti v projektu na nové antidepresivum, které bylo vzápětí zastaveno díky vedlejším účinkům?! Ulrich Thomsen ty své psychouše umí dobře zahrát, ale mě tento film ničím nezaujal. Za mě 65%

Další rande s Ledovou královnou. Tentokrát dostála svému nicku a zavítali jsme do severských končin. A ne jen díky tomu, občas přešel mráz po zádech. Je nutné říci, že filmu není co vytknout. Herci jsou výborní a především hlavní hybatel příběhu je dokonalý. Ten ničím nepřekvapí, ale ono čekání na "kdy" a "co" se stane, je stejně tíživé, jako když se to už děje. Bohužel a nebo možná naštěstí, se tvůrci nepouštějí do extrémů. Vždy přibrzdí a zařadí zpátečku. Jenže jak už to tak na ledě bývá, ještě chvíli to klouže. A tady vlastně vzniká můj problém. Tyhle filmy ve mě nechají nějaký ten škrábanec ještě několik dní. A jak vždy říkám: na filmy se dívám kvůli emocím. Tady jich bylo hodně, jenže sakra tíživých. Je na čase si přiznat, že jsem srábek. 69 procent za kvalitní, ale mrazivý snímek.  (Otázka zní, jestli nebude lepší ten strach spíš začít překonávat :-) )

Krásná ukázka placebo efektu. Proto se při testování vytvářejí skupiny, aby bylo možno posoudit vliv testované látky. Je jasné, že není třeba ani nic zobat a v hlavě se nám ty kolečka zpřeházejí úplně bez nějaké zjevné příčiny. Klady: Mikael byl celkem v pohodě, nijak hrozně neubližoval. Závěr: doporučuji.