Tarantule s černým břichem (1971)

V rámci gialla síce možno priemer, ale tu ide skôr o to, či vám film podobajúci sa atmosférou skôr na klasickú detektívku sadne. A ide aj o to, či máte radi Giancarla Gianniniho. Krásne talianske ženy máme (v tomto žánri) radi všetci, len vás možno z tohto hľadiska v závere na pár minút zamrazí, ale podľa očakávania až zas takú odvahu tvorcovia neprejavili, aby boli k hlavnému vyšetrovateľovi nepatrične krutí. Všetko sa točí okolo pašovania a predaja kokaínu, nakoniec to celé ale vypáli inak a asi to ani nikoho neprekvapí.

Slušné, ale nevybočující giallo. A už mi připadají všechny docela na jedno brdo. Alespoň ty tradičně pojaté. Záhadný vrah ze kterého vidíme vždy jenom rukavice a bodnou zbraň plus zezadu kabát s čepicí/kloboukem, krvavá vražda, vyšetřování, další rukavice a vražda, další vyšetřování, postupné ohrožení detektiva a jeho blízkých, vyvrcholení se snahou je v poslední minutě zachránit a vraha odhalit. Pokaždé podobná atmosféra a zvláštní matoucí vlastnosti vraha. Jen vizuál občas vybočí, že je vytříbenější jako třeba u Argenta. V tomto opusu je navíc akorat více nahoty a krásné ženy. Především tedy ze začátku. Úvodní titulková scéna s masáží za tónů svůdné Morriconeho hudby je jeho nejlepším momentem.

Žiadny horor, ale typické giallo s presahom do krimi. Zápletka je klasická a bohužaľ neoriginálna - kto je maskovaným vrahom. Postavou menší vyšetrovateľ s fúzikmi sa príliš na rolu policajného vyšetrovateľa nehodí, na to pôsobí príliš komicky. Nahé mladé Talianky sú v takýchto filmoch oživením, tu to však až na jednu peknú bloncku ani veľmi nebolo. Jedna scéna na vysvetlenie podivného názvu a finito. Ale inak má film obstojné spracovanie okorenené o pár gore prvky. Najzaujímavejšou scénou bola asi naháňačka na strechách vysokých budov.

Umíte si představit situaci, že s někým vedete obšírnou konverzaci, zdárně chňápete význam všeho, co do vás druhá strana hustí, protože nejste žádnej blbec a v hlavě prostě tu průměrnou slovní zásobu máte, když najednou bum, podlomí se vám kolena, jelikož v rozhovoru někdo řekne giallo a vy netušíte která bije? Jo, možný je cokoliv, rozumbradů je všude dost, takže není od věci jejich řady doplnit a předcházet tak společenskému znemožnění. S klidným svědomím tak mohu všem hltačům tohohle žánru napsat, že na mě už jste krátký, neboť já mám povinnou návštěvu v těchhle neklidných vodách čerstvě za sebou. Klika, že Tarantola nejspíš obsahuje všechny potřebné ingredience, které bych měl znát, tedy kozy venku, pěkné baby, něco rozlitého kečupu, lehce depresivní kameru, šílený soundtrack (promiň, Ennio) a vraha, který překvapivě není zahradníkem .. tudíž jsem po dnešku poučen a dělám rovnou giallu pápá, protože mi to jednou bohatě stačilo ..

Jedno tomuto snímku upřít nelze, je to skutečně horor, bohužel pouze umělecký. Nebýt závěrečné komické vložky, kdy musela jedna dobrá duše vysvětlit detektivovi, proč vlastně je vrah vrahem, člověk by se u této slátaniny ani nezasmál. Jestliže je giallo typické explicitním zobrazením násilí, váhám, zda lze tento film považovat za giallo. A docházím k závěru, že ano. Násilí páchané na jeho divácích se přece také počítá.