Take This Waltz (2011)

Ze života napsaná vztahovka, kdy stereotypem utápěná Michelle Williams coby Margot potká v letadle sympatického mladíka, se kterým v těch pár okamžicích zažije pocity, které v manželství už léta nic nepřipomíná. A hle ono se ukáže, že ten mladík žije jen pár domů od ní. Od ní a jejího milujícího manžela, který přesně po téhle sterotypní manželské pohodě vždycky snil.. Take This Waltz není příběhem o zamilovanosti, ale o lásce. O bolestivém pocitu tam uvnitř Vás, který poznáte za život jen několikrát a jen málokdo je dokáže od sebe rozeznat.. Margot zmatená ve svém životě, ve svých pocitech taky neví, zda má být rozumná, anebo spontánní.. Nechutně surová emociální jízda, kde nikdo nikomu nechce ublížit, ale za cenu vlastního štěstí.. Romantika pro pokročilé, kde tu sladkou červenou knihovnu zatemňuje tíživý pocit melancholie a to je panečku teprve intenzivní prožitek.. Tohle Sarah Polley musela prožít, to se jen tak vycucat nedá..70%

Ľudia sa stretávajú, socializujú. Občas z toho vznikne obojstranná zamilovanosť. Prv intenzívna, krásna, ale časom príde rutina. Menej dialógu, menej dotykov, zmena pocitov. Ak vtedy stretneme novú osobu, prinesie do života znova to krásne. O tomto vzniklo vela dobrých filmov, ale tento ma vyložene sral. Strašné a zbytočné dialógy, Margot sa správala ako retardovaná, velmi prepálené dĺžka filmu, žiadna chémia, nesympatické hlavné postavy, úplne zbytočné vedlajšie postavy.  Nebavilo ma to, trpel som. Tu za 1*

Tenhle film by se měl povinně pouštět emočně nestabilním osobnostem v rámci KBT. Sarah Polley napsala evidentně něco velice osobního a je otázka do jaké míry se jedná o sebereflexi, vykoupení, či případné varování pro nás ostatní. Možná od všeho trochu:) -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Vztahy jsou o budování, sdílení, o občasném klopýtnutí (nezneužívat - bagatelizace/racionalizace atd.), ale hlavně jsou o vyzrálosti (moudrosti). Respektive ty zdravé vztahy. Pakliže se s Margot nějaký divák ztotožňuje, mohl by se řadit mezi osobnosti, jež si vztahy idealizují. Jako třeba Linklaterova Céline z filmu Před půlnocí, nebo zdejší emočně nestabilní a nezralá Margot. Pokud je divák více jako zmíněná Céline, tak se s tím dá ještě něco dělat. Pokud jste ale jako Margot, může se to s vámi táhnout i po celý život (metafora "emočního" kolotoče, jež představuje obraz osamělosti, který překrývá výraznými vnějšími podněty; odborně se tomu říká emoční dysregulace). Lidé jako Margot mají ten problém, že vidí jen sebe a své potřeby (viz dále kuřátka). Pro ně není vztah reciproční, pouze vyplňuje emocionální potřebu, která má svou expirační dobu (jelikož je jejich vazba povrchní, neboli podmínečná). Jenže do vztahu jde zdravý člověk s pocitem, že žádná expirační doba neexistuje (Lou a jeho romantický vtípek s vodou). ---------------------------------------------------------------------------------------- Margot sice měla sebereflexi v podobě "zrcadlení" v charakteru Geraldine (dialog u verandy; ta kuřátka představují rozbité osobnosti Geraldine a Margot v jejich stěžejní části života, ve které zklamali rodiče, případně společnost - pečování a ochrana), Lou se však i přes toto uvědomění už nikdy nevrátí (dialog na verandě, který se hlavně odehrává non-verbálně: Margot: "Do you ever think ... ? Lou: "No, I don't"), jelikož Margot si nebyla vědoma ve vztahu toho, co měl Lou inherentní i bez získané zkušenosti - perfektní tanečník valčíku neexistuje. Pardon, nemohl jsem si tu pitomou metaforu odpustit:) Chtěl jsem říct, že idealizace vztahů bez rovnováhy přiměřeného (racionálního) náhledu, je cestou do pekel za každé situace. A že život není hra. Vztahy nejde jen tak restartovat, případně si "naloadovat" uloženou pozici a místy si zkoušet, co kdo vydrží, či "kam mě asi tahle vzrušující cesta zavede". Důvěra se velice těžko obnovuje. Zvláště pak poté, kdy si Váš protějšek uvědomí, že jste si jej nevážili tak jako si on vážil Vás. Vztahy se totiž rozvíjí hlavně skrze sdílení, komunikaci, důvěru a uvědomění, že život není pohádkou sám o sobě, ale jen díky Vašim činům. ------------------------------------------------------------- P.S.: Co projektujeme, to také přitahujeme. Daniel má stejný problém jako Margot. Danielova kresba - představuje dualitu a stínové vlastnosti - je pro Margot projektivním testem, ve kterém vidí svou narušenou a nefunkční část, a proto se jí také příčí. Pokud se ztotožňujete s Margot a jste "zacyklení / neukotvení", kontaktujte jakéhokoliv psychoterapeuta. Není se za co stydět. Není to Vaše chyba.

Vo filme ,,Take the Waltz" sedí na režisérskej stoličke Sarah Polleyová, ktorá vytvára farebný portrét vášne (alebo jej nedostatku) vo vzťahoch. Jej film je doslova pestrý. Scény, kostýmy a miesta sú svetlé, čo je pre zmenu príjemný pohľad. Navyše film sa odohrá v Kanade, ktorá nie je známa ako jedna z najpestrejších krajín, ale ,,Take the Waltz" môže zmeniť váš názor vďaka režisérke a jej láske k tejto krajine. Emocionálna pravdivosť a úprimnosť mi umožňuje odpustiť veľa nedostatkov filmu. 8/10

Nezávislý film o lásce, o tom, co se může stát, když po letech si myslíme že vše je fajn a již není třeba pro nás udělat nic navíc. V žádném případě není to komedie. Já hlavní představitelku chápu a plně ji podporuji, protože, když někdo potřebuje víc toho ve vztahu (bavíme se o tom, i po letech), tak proto musí i něco udělat. Margot to zkouší ale klasicky nepochopena, klasika že lidi se schovávají za myšlenky jako že ,,Co bys po letech ještě chtěl, buď rád za dům, že nejsi na točné sám/sama, atd.,, Hlavní představitelka Michelle Williams je tak okouzlující, rozhodně ne jedna z davu, že se ani nedivím že byla vybrána. Problémem tohoto filmu ale je, že Sarah Polley již nedokázala tak dobře pochopit myšlenky muže, nezkoumá ho, vůbec ho neřeší a vedle Margot působí jako druhořadý. To je ta chyba. chceme řešit vztahy, ale jednostranně to nejde.