Swingtime (2007)

Luxusně provedené zobrazení ruského stylu hnusu a zrady ve všech podobách. Na televizní film je to skvěle provedené a stydět by se za to nemuseli ani v kinech. Dokonalost sama jsou samozřejmě "soudruzi" bratři Vladimír a Michal Dlouhý. Na konci nechyběla husina a zpocené dlaně, což u českých filmů moc často nemívám. 9/10

Rok 2007, kdy film vznikl byl ještě filmařky jiný, než filmy, které vznikají dnes. Velký důraz byl na obsazení, i v malých rolích jsou zde kvalitní herci, kteří svoje řemeslo umí. Násilí je zde jen ve zcela nutném množství a s tím i vulgarismy, etc. Velmi kvalitně jsou zde zpracovány exteriéry a kostýmy, Vladimír Dlouhý i jeho bratr Michal si zde jako bratři zahráli protipóly v politického a lidského světa. Ten konec je smutný.

Když už ani ta železná opona není na svém místě, musíte se při klanění ve světlech reflektorů spokojit s jiným jevištěm.. Tragická epizoda z časů, kdy jste museli hrát podle jejich not a ani netušili, jestli to není falešně. Nehledě na televizní look fungují jak naléhavost premisy, tak i postavy, které přesvědčivě pokoušejí i tápou (na Dlouhé však byli všichni krátcí). Nezbývá než souhlasit s Winstonem Churchillem, který tvrdil, že komunismus je vzpoura méněcenných..

Podľa môjho názoru je obsah filmu silnejší než film samotný. O tejto komunistickej akcii som nevedel vlastne nič a naozaj ma „upútalo“ to zlo, tá diabolskosť, nerozumiem, ako to dobrovoľne niekto mohol toto robiť. Ani presvedčený komunista. Pozitívom sú vynikajúce herecké výkony, pozoruhodná bola Ingrid Timková, ale najviac sa mi páčil záporák Michal Dlouhý. Lenže celé to ostane bez silnej emočnej stopy. A dosť má dráždil ten opakovaný zvukový podmaz, tá hudba samotná je pekná, ale nikto nechce počuť za sebou stokrát tú istú melódiu, nech je to aj samotný Mozart.

Přiznávám, tohle mě dostalo. Četl jsem knihu o akci Kámen, viděl dokumenty a byl jsem se podívat za obcí Všeruby, prošel po hrázi Myslívského rybníka a dále kolem rozvaděče po cestě k hranici. Film jen volně využívá kulisy této události a nemá ambice být dokumentárním. Polišenský dokonale ztvárnil dobu, kdy nešlo nikomu věřit a každá snaha o důvěru byla přísně potrestána. Ale především Alois Švehlík mě doslova rozebral, dostal dost prostoru a skoro mě přesvědčil, že důvěra má smysl.