In nomine patris (2004)

Nádherně obsazený, skvěle zahraný a dobře napsaný příběh. Tohle je přesně ten styl českých TV filmů, které mám rád. Je sice pravda, že by tomuhle případu slušelo "dražší" zpracování nežli toto televizní a také není zvykem dělat takto zajímavou událost tímto způsobem, ale i tak je to fantastická podívaná na které mají zásluhu hlavně herci.

Režisér Neumann:„Cesty Boží a Ministerstva vnitra jsou nevyzpytatelné.“Fuj. Netuším, aké percento tohto príbehu je založené na podložených skutočnostiach. Už len ten fakt, že takéto príbehy sa v 50-tych rokoch diali, ma udivuje. Koľko zloby a nenávisti sa medzi nami šíri? Vtedy, v rôznych historických obdobiach, aj dnes. Ide o lyrický príbeh právd, postojov, odolnosti, jednoduchosti života, ktorý chceme žiť. Odznela tu krásna myšlienka, že „In nomine Patris“ sa netýka len Otca na nebesiach, ale všetkých otcov, ktorí túžia, aby ich synovia pokračovali v ich diele. Farár Toufar:„Já vám vašeho boha neberu, neberte mi toho mého.“

Je zřejmé, že samotný Číhošťský zázrak by na televizní film nevydal a že filmový žánr dovoluje určitou tvůrčí licenci, tudíž mi fiktivní charakter snímku nejenže nevadí, ale vlastně i imponuje. Pod nic neříkajícím názvem In nomine patris (a filius a špiritus jsou jako kde?) se skrývá celkem obstojný vhled do celé situace, představení důležitých figur a motivů k vyšetření činu. Film však nezůstává pouze u informační stránky, nebojí se celkem zajímavě celou událost interpretovat jako naprostou maličkost, něco banálního, co ovšem naprosto nesmyslně přerostlo v policejní vraždu kněze a k zbytečnému falšování skutečnosti. Aniž by nám film na začátku onen zázrak ukázal, sledujeme nejprve bagatelizaci celé věci Josefem Toufarem, kterému se nechce věřit, že by jeho Bůh dával znamení něčím tak malým jako prostý pohyb kříže, a později místního strážníka, který událost ve spisu zmiňuje ne kvůli její důležitosti, ale aby tam alespoň něco napsal (a nemusel tak psát o nelegální zabijačce). Pozdější scény filmu ukazují v souladu s historickými událostmi, kterak se komunistickým pohlavárům a dobovým vyšetřovacím složkám podařilo udělat z komára velblouda a skončilo to tak, jak to skončilo. Mnohem víc než na samotného kněze se pak film zaměřuje na jeho neteř hranouKlárou Issovoua na režiséraFreimanahranéhoLangošem, který propagandistický dokumentBěda tomu, skrze něhož přichází pohoršenískutečně natočil. Zpočátku mi přišlo, že se tak film snaží události bulvarizovat, aby se na to normies koukali, ale ony scény dokumentaristy, který chce na pozadí zmanipulované kampaně vůči církvi skutečně natočit dokument zde má své opodstatnění - včetně scény s falešným farářem na kazatelně (nesmyslně hraným náměstkem ministra) a následného odmítnutí v dokumentu, který zachycuje skutečnost. Zároveň je In nomine patris až překvapivě divácky přístupné a obsahuje menší množství skutečně zajímavých a ozvláštňujících kliček, které jej alespoň trochu filmařsky povyšují - ať už motiv házení policejní čapky nebo Langošův refrén s barvou dívčiných očí, které na konciRašilovbanalizuje. Snímek poměrně příjemně zachycuje atmosféru strachu, kdy nikdo nechce mít co do činění s jiným výkladem události, než jaký navrhuje Strana - odvedu svoji práci a zbytek je mi jedno, já nic neslyšel...

Nějak mi toho tam moc chybělo, nějaké detaily, kontexty, rozvedení, tohle bylo takové zkratkovité, jako by nebyl čas, přitom dementní scény s Vondráčkovou tam byly hned dvě a proč? Prostě tohle téma je samo o sobě hrozně silné a mě přišlo, jako by ho film a herci sami tak nějak "milosrdně" utlumovali, kňourající a pípající Issová jako by byla pořád pod sedativy, ten její nápadník taky, necítila jsem, že by se do toho herci položili a vtělili se, jen jakoby přehrávali scénář a hotovo. Místo obrazu nakonec se něco napíše, ale zdaleka to nestačí a kdo by se o tento případ nezajímal dál víc, tak tenhle film by ho nechal někde v půli cesty.

Arnolec je od mého bydliště (Veselíčko) asi dvacet kilometrů, přes kopec. Tam narodil se farář Toufar, a tam stojí po šest století  mohutný kamenný kříž (pravděpodobně největší na Vysočině), nelze ho minout, symbolicky ovládá celý kraj. Nyní jej můžeme považovat i za jeho náhrobní kámen. Fotka (nalevo) se "zavěšeným Kristem" na vnitřní zdi areálu kostela v Obyčtově pochází ze stejného výletu, ostatně jezdím tudy na kole každý rok. Kdo vidí nějakou souvislost, vidí víc než já, protože já ji jen tuším. Každopádně tento kraj žil a žije z katolické tradice, přestože "Děti čistého živého" a "Bratři z Jednoty" se kdysi potloukali docela blízko. Vypadá to, jako bych vůbec nemluvil o filmu, a bohužel je tomu tak. Zde si kladu otázku, která se mi zdá západnější než existence tohoto filmu nebo filmů podobného druhu, kterým se nesmyslně říká polo-dokumentární, které jsou však "in mente" (transformovány přes rozum) víc než dokumentární, až po identifikační rovnici Josef Toufar je nebo byl Viktor Preiss. Dá se sice přijmout mínění, že se právě zde jedná o zobecnění případu: Co se s tomu (všem), kteří nepřitakají zlovůli moci, může stát či stane. Přílišná obrazová explicita sice zdánlivě imaginaci rozvíjí, ale zároveň ji podvazuje. Pravdě se dá přibližovat (všemi smysly včetně myšlení), nikdy ji není možno uchopit jednorázovým vizuálním zážitkem.