Světlušky v zahradě (2008)

Rodinná dramata jsou moje srdcovka. Když se v jednom záběru sejde sestava jako Dafoe, Watson, Roberts a Reynolds, působí to na moje oči jako nečekaná slast. Každému z nich navíc role sedla přesně na tělo. Willem Dafoe jako tyranský otec s tím svým nezaměnitelným výrazem a mrazivým projevem v podstatě nemusel nic hrát, šlo to tak nějak samo. A vidět Ryana Reynoldse bez toho jeho deadpoolovského šklebu, jak se opírá do čistokrevného dramatu, to je prostě intenzivní.  Je to jako když se snažíš slepit střepy starý vázy, o kterou jsi zakopl v dětství a dodnes tě z toho bolí koleno. Příběh nás hází doprostřed rodinný sešlosti, která se místo oslavy promění v emocionální jatka. Charles se vrací domů jako úspěšný spisovatel, ale vteřinu poté, co překročí práh, je z něj zase ten malej kluk, co se klepe před otcovým stínem. Smrt matky, která měla být tmelem, co všechno udrží pohromadě, paradoxně roztrhá starý rány až na kost. Je to o srážce generací, o tichu, co křičí víc než hádky, a o tom, že krev sice není voda, ale někdy se v ní člověk může skoro utopit. Je to syrový, bolí to, ale pod tím vším bordelem cítíš tu zoufalou touhu po odpuštění.

Koukatelný film, ale nic extra. Prolínání děje postupně nevadí, jen některé věci nejsou jasné, např. proč Charles od dětství tak dusil Michaela, kde se najednou vzala jeho nevěra, co by bylo odhaleno o Michaelovi a Jane, pokud by vydal "tu" knihu apod. Nejhorší však je propagace týrání zvířátek. Rybičky odpalované dělobuchem a světlušky kosené badmintonovou pálkou. Co na to ochránci zvířat. Vždyť přere Animal life matters, nebo ne ?

Tahle sonda do jedné americké rodiny mě hodně bavila. Willem Dafoe byl jako otec příjemný jako osina v místech, kam běžně slunce nesvítí, Emily Watson byla jako obvykle skvělá a hereckému výkonu Ryana Reynoldse tentokrát mocně pomohl plnovous, takže jsem si mohl film slušně užít. Jen mě trochu mrzelo, že tvůrci nerozvinuli některá témata, která jen otevřeli, a pak mě nechali, abych si zbytek domyslel. Já bych u tohoto snímku klidně ještě pár desítek minut vydržel, mně se líbil.

Psychicky zatrpknutý príbeh komplikovaných rodinných vzťahov, navyše po nečakanej strate života po autonehode, tento moment len znásobí tento stav. Preliv spomienok z minulosti a prítomnosti, viac menej iba negatívnom stave, ponúka atmosféru mrzutosti, dokonca aj vtedy, keď sa objaví komická scéna. Tento stav bez vzájomnej ohľaduplnosti, bezcitného chovania prevláda u každého pokolenia prítomných až do takej miery, že z hľadiska pochopiteľnosti je to už nestráviteľné a nepravdepodobné. Samotný záver na tom už nič nezmení.

Nedá sa povedať, že by ma táto americká melodráma s autobiografickými prvkami nejak chytila za srdce. Áno, smutná vec, veľmi smutná, strata blízkeho veľmi bolí, ale to ostatné okolo mi prišlo ako taká sivá myška. Konflikt s otcom po dramatickej stránke bol iba naznačený a s množstvom otázok okolo, vzťah tety a synovca mi tiež prišiel divný i keď zaujímavý a hlavná os príbehu obsahovala pomerne dosť hluchých, nezáživných miest. Len priemer.60/100