Svatba za bílé noci (2008)

Svatba za bílé noci je atypická komedie ( i když na zvyklosti ze severských filmů, nic neobvyklého) od zajímavého režiséra Baltasara Kormákura. Nejedná se čistě o komedii, ale spíše o drama s lehce černohumorným nádechem komedie. A to je přesně to, co mi dost vyhovuje. Příběh není nikterak rozvinutý, byť se trochu zmateně pohybujeme ve dvou časových rovinách ve kterých se dá lehko ztratit. A někdy mi trvalo delší dobu než jsem se zorientoval o co jde. Přesto je to skvěle cynické a čas od času i vtipné drama, kdy hlavní hrdina si bere o 20 let mladší bývalou studentku, avšak těsně před svatbou si není jist, zda to byl opravdu tak dobrý nápad. Není zde nouze o zajímavě napsané postavy, kdy jedna je divnější než-li druhá, ale také na krásné záběry ostrova o pár domech kompletně za bílého dne. Možná, že dalším shlédnutím své hodnocení zvýším, za tím však pouze tak. 6/10.

Když už mi něco nesedí na filmu v mojí oblíbené žánrové kombinaci drama-komedie, s tématem, které se nikdy neokouká, kvalitně napsaným scénářem a z prostředí mého oblíbeného severského venkova, pak musí být něco špatně jedině v hercích a jejich rolích… no, musím uznat, že hlavní postavě bych za jeho excesy nejraději rozbil tlamu.___ Na druhou stranu všechny ostatní postavy z filmu bych bral i za sousedy./70-%

Možno by sa mali všetci lepšie, keby sa do nich nestarala tá nastávajúca svokrička. Možno by sa Aničke nič nestalo, keby neprestala užívať lieky. Možno by Jónovi bolo lepšie na duši, keby to mal trochu upratané v hlave a nebol taký sebec. Možno. Najlepšie postavičky vo filme jednoznačne Jónovi kamaráti a nevestina sestra. 3,5*

Svatba na opuštěném ostrůvku, s malým dřevěným kostelem na jeho vrcholku. Spojení se světem - pouze přívozem. Mám-li smutek na duši a jestli si chci při filmu pomeditovat, pak je tohle dobrá volba. Jen už se mi trochu děj vykouřil z hlavy. Severské filmy mě vždy lákaly a islandská kinematografie vystupuje poslední dobou do popředí. Tenhle to jen dokazuje.

Sbírka figurek, kde se narozdíl od Smíchu racků smějí racci.. Ačkoli, smějí, netušil jsem, že dokáží racci vyvolat stejnou atmosféru, jako krákající krkavci. Bohužel se rackosmích zjevuje jen v té nejnudnější linii, plné nevtipných flashbacků a sem tam i regulerní nudy (a to to ještě zachraňuje výborná Margrét Vilhjálmsdóttir), jasně, je to potřeba pro děj, ale ne zcela vážná nota ve zbytku snímku je prostě lepší, už jenom díky vedlejším mužským postavám, které svým charismatem předčili hlavní postavu o půl námořní míle.