Svatba (1978)

Altmanovy filmy ze sedmdesátých let představují specifický žánr; a myslím si, že v podobné kvalitě to dosud nikdo nezopakoval. Všechny splňují parametry dokumentu i grotesky, je to tedy jakýsí groteskní dokument či dokumentární groteska. A svatba je také téma vhodné pro oba subžánry, a také se v nich často vyskytuje. Altman a jeho scénáristé přesně dodržují strukturu svatebního rituálu, kolem něhož navěsili všechny příběhy/gagy, které znali či slyšeli či je právě napadly, že by se mohly přitom stát. Pozn. 1: Nedávno mi mezi partiemi kulečníku povídal jeden, jak byl na svatbě (ještě daleko okázalejší v Indii. Také jsem se přitom smál, i když jiným věcem, ale smích byl stejný. Pozn. 2: Altmana toto téma hodně lákalo, o jeho komplement - rozvod - už asi nestál; tam se vyskytují gagy jiného typu. Pozn. 3: Malarkey *** připomíná, že i přes emotiví chování je tenhle film "bez emocí". I to odpovídá představě o "dokumentu".

Já vám nevím, je to komedie a zasmějete se za dvě hodiny třikrát, je tam pro drama všechno potřebné, a přece vás to nebere. Nějak se to táhne, nějak je to nevěrohodné, nějak to není ono. Snad je to tím, že nikdo kromě pitomé sestry nevěsty (Mia Farrow je zde úžasná) nevzbuzuje žádné skutečné emoce, ani pozitivní, ani negativní.
Nelíbilo se mi to v době, kdy byl film u nás promítán, nepromluvilo to ke mně ani ve stáří. Škoda.

Poprvé zhlédnuto v kině 1980, podruhé nyní. Je třeba si připomenout staré dobré filmy po letech... Tehdy to byl jeden z mála filmů, kdy jsme mhli vidět "současnou" Ameriku. Bolševik k nám film pustil, aniž by řekl, že to je satira. Ale my jsem ho prokoukli, vždyť svatba vz. 78 v USA a v ČSSR se zase až tak moc neliší, že. Lidi jsou všude stejně blbý :-)

Altmanův kolektivní portrét jedněch zazobaných svatebčanů je sžíravou satirou na život vyšších kruhů. Svatba, na kterou nikdo nezapomene (tedy aspoň z těch, co ji přežili). Herce víceméně neznám, jenom Miu Farrow a Geraldinu Chaplin, Johna Malkoviche v jeho první filmové roličce jsem nepoznal. Zajímavější je poslední herecká role režiséra Johna Cromwella, který tu představoval oddávajícího biskupa.

Momentka ze svatby, kde se setkává rozvětvená a nepříliš soudržná a funkční rodinka. Námět, ze kterého šla vytvořit sžíravá komedie ve stylu lepších filmů Woodyho Allena, ale povedlo se to jen částečně. Protože je Robert Altman filmař ze staré školy, sleduje svoje postavy s nezúčastněným odstupem a ty se ve svých slabostech, trablech a přetvářkách máchají dost nekompromisně.
Bohužel je těch máchaných postav poměrně nepřehledná změť a působí hlavně jako bizarní, středně zábavné figurky bez nějakého jasnějšího vykreslení a ukotvení tak, jak to známe z lepších Altmanových filmů. Ve výsledku jsem u sledování Svatby spíš než existenciální tíhu vnímal čas. 65 %.