Vidiny (1972)

Výjimečný psychologický horor Roberta Altmana v jednom z mála přístupů k žánru. Má neuvěřitelně znepokojivý soundtrack od Johna Williamse, skvělou kameru od Vilmose Zsigmonda a solidní režii Altmana, která zanechává několik záblesků jeho mistrovství. Pozoruhodné jsou také výkony, s velkolepou Susannah Yorkovou v obtížné hlavní roli. Přestože jde o film, který je svým obsahem téměř znepokojivější než svými obrazy, stále má sekvence smrti a krve, které jsou skutečně grafické a mrazivé. Důležité je ale pozadí, ta studie o šílenství, sexu a smrti, kterou nám režisér dokáže skvěle vyprávět. Altman dosahuje uměleckého hororu, který slouží k prestiži žánru, i když se bohužel téměř jistě bude líbit spíše těm, kteří tento typ kinematografie neznají.

Schválně si prohlížím filmografii Roberta Altmana, a musím říct, že více se mi od něj líbil už pouze filmProstřihy(nicméně můžeme polemizovat, nakolik je to vypovídající, přiznám-li se k tomu, že jsem od něj viděl všehovšudy čtyři snímky). Co říci kVidinám? Pro podobné filmy se vžilo hezké české (mrk mrk, kde jste národní obrozenci, když vás člověk potřebuje?) označenímindfuck(blíže než ke standardním hororům – ať už to znamená cokoliv – mají takVidinyk tvorbě kupříkladu takového Davida Lynche), charakteristickým rysem těchto děl je, že jejich divák má problém odlišit subjektivníobrazy(sny, halucinace, představy) od těch objektivních (realita), na rovině příběhu odráží pochybný mentální stav svých protagonistů – v tomto konkrétním případě dětské spisovatelky Cathryn (výborná Susannah York). Někdy to funguje, někdy ne, zde to funguje i díky tomu, že Altman je výborný filmař, který si umí vybrat správné spolupracovníky – minimálně s Johnem Williamsem měl šťastnou ruku, jehohudbaudělala pro filmopravdu mnohé. Kdybych se měl pustit na nejistou půdu interpretace (kde to začíná být vskutku zajímavé), tak jsem si nemohl nevšimnout (bacha naspoilery!), kdy se rodí děs v Cathrynině hlavě – vždy to bylo v souvislostí s mimomanželskými aférkami. Poprvé se vyleká, když ji pronásleduje tajemný hlas v telefonu, který se ji snaží přesvědčit, že její manžel je zrovna s milenkou. Na venkovské usedlosti sezjevují přízrakyjejich bývalých milenců (z nichž jeden je stoprocentně mrtvý, druhý je rozhodně jejím reálným sousedem, ale jeho pokusy o opětovné intimní sblížení zřejmě budou Cathryninými představami). To mi zkrátka stačí k tomu, abych si film vykládal jako příběh (zřejmě psychický nemocné ženy), která se nějak snaží zpracovat své nevěry (umrtvitvzpomínky na svá morálního pochybení, které začínají být až moc živé a ohrožují běžný chod jejího manželství). Ale to je samozřejmě jen jedna z možnosti, jak na film nahlížet. Dedicated toWilly Kufalt. 75 % (21/24)

Robert Altman umí vytvořit specifickou atmosféru a kombinace temného mysteriózna se scenériemi skalnatých vodopádů a podzimního lesa v mnoha záběrech se mu náramně vydařila! Hodně mě bavilo sledovat, kam se příběh plný mysteriózních událostí kolem hlavní hrdinky vyvine, jak bude pokračovat příběh, když vykonání úspěšné vraždy viditelného přeludu pokračuje vraždou naopak ještě reálně živé osoby... Kontakt s horrorovým žánrem v tomto psycho dramatu dlouhodobě probíhá velmi opatrně, v doprovodu místy až poetického stylu, ale ve správné chvíli atmosféra dokáže udeřit zvratem – a opět jiný, originální přístup ze strany Altmana k žánrovému námětu se mi zamlouval. Skvělou Susannah York v roli spisovatelky doplňují tři mužští partneři, kteří v různé míře zpestřují náladu břitkým nadhledem (jako třeba její filmový muž s foneticky ráznou hláškou„Who shot off the goddamn shotgun in the goddamn house?“:)) a Marcel Bozzuffi si vystřihl docela nezvyklou, přesto značně ikonickou vedlejší roli vesele ironického ducha. Děj se ke konci zamotá a asi bych ho do detailů nedokázal napoprvé jasně vysvětlit, ale to mi stejně jako u Lynchových filmů nevadí, neboť přesto jsem u posledních scén, dvojitě podtrženého slova KONEC a závěrečných titulků zíral s regulérně otevřenou pusou nad završením a propojením vícera motivů i nejspíš hned tří světů hlavní postavy – reality, psaného románu a vnitřního boje s přeludy vycházejícími z minulých prožitků... kdežto přeludy snadno způsobí i záměnu ve vnímání postav. Tahle atmosféricky rozjímavá hra s divákem mě dostala![85%]

Občas si k horroru odskočí tvůrci, u nichž by to člověk nečekal. V tom pozitivnějším případě to může přinést zajímavý způsob i styl. Nezaujmou-li Vidiny jako horror, rozhodně zaujmou svým stylem. Susannah York je ve své roli naprosto úžasná a její plynulé přeskakování z polohy vyděšené a zmatené ženy do polohy naprosto suverénní a sebevědomé ženy je strhující. Vidiny jsou svým způsobem klasickým sedmdesátkovým psychologickým horrorem, balancujícím na hraně dramatického thrilleru, ale ten horror tu je, hluboce zalezlý pod kůží, jako zmatená myšlenka v mozku. Skvělá kamera, pohlcující hustá a napínavá atmosféra, skvělé herectví, parádní hudba (použita tvorba japonského skladatele Stomu Yamash´ty a toho já hodně rád), výborné interiéry a exteriéry. Ten film je prostě lahůdka ve všech směrech a já jen lituji, že jsem ho neobjevil dříve.

Pro mě je neuvěřitelné, že tak složité psychologické drama se da rozehrát s jednou ženskou hlavou a tak mrazivě. Ta podivná hudba, ta podivná nálada, ten nepříjemný pocit z toho, co přijde dále. Co je realita a co je imaginace? Kamera výtečná, někdy šokující záběry. Překvapení, ale jsem to opravdu já ten Já? *Scéna s líbáním mužské ruky náznakem jemně erotická.