Studnařova dcera (2011)

Z filmu som mal častokrát zvláštne pocity, niekedy siahajúce až do trápnosti (mladí majú spolu dieťa a až do konca filmu si vykajú), ale to všetko asi vyplýva z predlohy a doby 100 rokov dozadu. Mohlo sa to v scenári opraviť, ale neopravilo. Horšie to bolo so správaním postáv, ktoré sa raz milujú, o sekundu nenávidia, dieťa je najskôr strašná hanba a tragédia, o chvíľu sa o neho zase pobijú. Na druhej strane je film krásny, presvetlený slnkom, plný krásnych ľudí (a protivných), hraje príjemná hudba, tak sa na to všetko dalo pozerať, počúvať, a zostal mi aspoň ten priemerný pocit. ––––Viem, že mám veľa dcér, a ak si ostatné myslia, že konala správne, môžem na dom rovno zavesiť červený lampáš.

Pekný film, čakal som však, že zápletka prinesie viac než len spor o meno a krv jedného kojenca. Auteuil ale výborne zamaskovaný ako studniar, dali si záležať, aby jeho vizáž bola drsná a narobená. Astrid Bergès-Frisbey tiež nesklamala, jej stačia len oči, veď o tom bol natočený aj samostatnýfilm. Na druhú svetovú tu bola pekná scenéria a klíma, o vojne bolo počuť len z dosluchu, žeby tak sa žilo vo Francúzsku po roku 1940? Ťažko povedať, ale film dáva dobrý pocit napriek sporom a prináša koniec, ktorý si divák želá.

Už pákrát se ve mě coby divákovi vyrojila myšlenka nad tím, jak by bylo zajímavé, kdyby někdo ze současných režisérů natočil film ve stylu starých černobílých komedií, ovšem současnou technikou, v barvách a s pečlivě stylizovanou výpravou staré doby a snažil se tak přiblížit dodnes oblíbenému stylu filmů pro pamětníky. Daniel Auteuil mi ve své režijní prvotině nabídl možnost přesně takový film vidět, byť jsem mírně zalitoval, že nejde o komedii, nýbrž o romanci na pozadí vztahového dramatu. Uvědomuji si, že jde o průměrný starosvětský film, co zavání červenou knihovnou a jeho zcela předvídatelný děj je naplněn jedním klišé za druhým. Ale nemohu si pomoct, mě se přesto sledovalaStudnařova dcerapo celý čas příjemně, měla v sobě pěkné kouzlo a ovanula mě svou poezií francouzského venkova sklonkem 30. let. Původní film s Fernandelem natočený v r. 1940 jsem sice neviděl, ale jde-li tady o remake, přijde mi i trochu nefér vyčítat novému filmu veškerý děj, který vychází z víc než 70 let staré předlohy. Výkony mladistvých herců jsou poněkud nevýrazné a ještě jsem měl to „štěstí“, že jsem Studnařovu dceru viděl s nepříliš povedeným Primáckým dabingem. Na druhé straně, Daniel Auteuil a Kad Merad v hlavních rolích mi přesně padli do noty a nebojím se v tomto případě za ně i za celkovou poetickou atmosféru snímku s pěkným vizuálem mírně nadhodnotit.[70%]

nehodnotím dejovú zápletku, tá je predsa daná knižnou predlohou. A tá sa veru majstrovsky podarila pretransformovať do plynule tečúceho baladického zurčania..príroda a charaktery, doba....len ten mladý herec . oné, nebol podľa môjho gusta, ale naopak tata a rejža v jednej osobe ..fantasticky znázornený gaskognec..tvrdý ako krompáč a cnostný ako Johanka z Arcu, to sa musí nechať. výborný skvost do pokladničky francúzskych filmov typu Jean od Floretty, maminčin zámek, tatínkova sláva..

Převelice cudná záležitost, která s veškerou možnou pečlivostí dbá na svůj vzhled a dobré vychování, třebaže pojednává o určitém mravním poklesku s trvalými následky. Ani v těch nejméně radostných chvilkách neodkládá odvahu, zdrženlivost ani růžové brýle - v pevné víře, že právě to divák očekává - a ocení. V závěru její neutuchající snažení snad i překračuje únosnou mez - ani ne tak po stránce obsahové jako po stránce formální, nicméně 3* si dokáže udržet.