Smrt darebáka (1977)

V průběhu sledování filmu mě trápil singulár v titulu. Kdo z obětí má být TEN darebák? Žádná z obětí totiž nemůže být zbavena podezření. Možná jsem k tomu měl přistupovat jako hlavní hrdina. Delonův politický poradce ničemu v politice nerozumí a zjevně rozumět nechce, což maskuje ničím nerozptylovanou starostí výhradně o své blízké. Jako báze politického thrilleru je ale postava, která se v zapeklité kauze nesnaží nic pochopit, poněkud nešťastná. Tam, kde bychom mohli rozplétat spiknutí, machinace, korupci, jsme v patách chlapovi, který se ptá na jediné - kdo zabil mého přítele? - a snad se trochu těšit na to, co mu udělá. Snesitelným to dělají francouzský styl, tím, jak Delon prostě JE, Klaus Kinski jako blueprint bruselského lobbisty a Stan Getz hrající Phillipa Sardeho. A navolno italské laskominy Ornelly Muti vlající pod efemérními tkaninami.

Francouzské sedmdesátky, herecké obsazení i správná hudba na další výbornou kriminálku? Tak úplně ne. Utahanost dvouhodinové obžaloby korupce neoživí ani Ornella Muti, vsazená jako poněkud toporná rekvizita. Bohužel, i  Alain Delon je poněkud panákovitý, s patetickými proslovy. nemá to grády a švih, který by tomu dal třeba Belmondo.

"V mojí zemi nemáte co dělat." "To je pravda. V ostatních zemích také ne. Daleko dřív,než se sjednotili všichni proletáři, došlo ke spojení mezinárodního kapitálu. Věřte mi, je to poněkud vážnější. Slova jako válčící strany, spojenci už nemají smysl. Nemáme už přátele. Máme partnery. Místo nepřátel jsou tu jen klienti. Kapitál už nezná hranici." "Korupce už asi taky ne."Komorná francúzska politická dráma s absenciou prekvapení, natočená žiaľ až prílišrutinérsky. Keď úvodu do konca umierajú všetky postavy s výnimkou tej hlavnej, ktorá je nositeľom príbehu, postupom času sa nutne dostaví únava. Aj Klaus Kinski, ktorého postava mohla Delonovi sekundovať v úlohe antagonistu, zostal až na vyššie uvedený dialóg trestuhodne nevyužitý. Ukážkový priemer na jedno pozretie...

Nadčasový film o tom, že kapitalismus byl, je a vždycky bude prolezlý zlodějnami a korupcí. Za socialismu tento problém prakticky neexistoval. Dovedl by si někdo představit, že by třeba nějaký ředitel národního podniku korumpoval ministra? To je naprosto nemyslitelné. Samozřejmě existovala hospodářská kriminalita (rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví), ale za tu byly vysoké tresty. Ani vládní garnitura nekradla, protože soudruzi se navzájem hlídali. Kromě toho samotný tehdejší politicko-ekonomický systém to v podstatě ani neumožňoval. Naopak soukromé vlastnictví výrobních prostředků to umožňuje velmi dobře. Množství peněz vybraných od daňových poplatníků končí prostřednictvím podplacených státních zakázek v kapsách soukromých firem, tedy de facto v kapsách soukromých osob. A to ani nemluvím o penězích, které místo do státní kasy plynou do zahraničí, protože firma sice podniká u nás, ale sídlo má např. na nějakých ostrovech a „zdaňuje“ své zisky tam. Proto jsme ekonomicky tam, kde jsme. Film je zajímavý tím, že ukazuje, jak vypadal kapitalismus bez internetu. Tehdy byly kompromitující informace zapsané v sešitě, dnes by byly uložené na flešdisku. Kromě toho se politikové mezi sebou už tolik nestřílejí, protože i když sem tam nějaké jejich zlodějny vyjdou najevo, tak často stejně ani neskončí před soudem a občané si už zvykli na to, že skandály k politice prostě patří. Aspoň já takové články na webu už ani nerozklikávám. Výstižný komentář: PetrPan.

"Silnice jsou zrádné, pane Marechale." Tuhle hlášku jsem si jako dítě zapamatoval, protože Smrt darebáka se  často reprízovala v "socialistické" televizi. Ne kvůli svým nesporným kvalitám, ale abychom měli stále na mysli, jak zkorumpovaný ten kapitalistický Západ ve skutečnosti je. Nyní oceňuju úplně jiné repliky (z úst postavy hrané Klausem Kinským), neboť přesně odpovídají nejen tehdejší francouzské, ale také naší dnešní realitě. Do domácí projekce jsem v den úmrtí A. Delona nešel kvůli názvu (i když to, jakým způsobem se rozešel s R. Schneiderovou, bylo darebáctví), ale proto, že jsem si všiml, že jsem snímek navzdory mnoha zhlédnutím dosud nehodnotil. Mimochodem, hlášku: "Lze žít i bez toho, aby byl člověk poslancem," by měl nosit na papírku v peněžence M. Benda.