Velký pán (1965)

Troj poviedkový film, ktorého pojítkom je červená lucerna označujúca vítací rozkaz pre všetkých chtivých pánov. Priznám sa, že som len čakal na skutočného veľkého pána v podaní malého pána Funèsa a on nesklamal, objavil sa až v tretej poviedke, ktorá je absolútne geniálna. Domáci pán si konečne užíval svoj "atletic club" bez vedomia, že čo sa naozaj v jeho dome deje. Funès je obklopený krásnymi francúzskymi herečkami, až som si tak s nostalgiou povzdychol, že by sme takú krásu asi už ťažko našli v dnešnom Paríži. Film sa oplatí vidieť už len pre tretiu poviedku malého veľkého pána Funèsa.

Velký pánje nostalgií po době výstavnějších nevěstinců pro lepší společnost, jež byly zákonem roku 1947 uzavřeny. Tři příběhy vzájemně spojuje symbol "starých dobrých časů" - lucerna nad dveřmi -, časová posloupnost, několik postav a podstata zájmu. Grangier je ve svých dvou prvních povídkách spíše nostalgický, kdežto Lautner v závěrečné části směřuje více ke grotesce a klaunské rozvernosti. Celek má ironickou tečku, ta jistá choulostivost tělesnosti lidského bytí je podávána nezbedně, dalo by se dokonce říci, že s radostí, s opojením životem. Mezi výraznější postavy patří původně majitel nevěstince a později sňatkové kanceláře Charles Labergerie (Bernard Blier), za kuplířství odsouzený bývalý majitel nevěstince v Toulonu Marcel Froment (Frank Villard), ředitel sportovního klubu s tou specifičtější atmosférou Léon Haudepin (Louis de Funès), potrestání nehorázné krádeže požadující baronka Seychelles du Hautpas, dříve Lucette Grannu (Andréa Parisy) a ta ctihodným Léonem ujatá "bezbrannější" žínka Marie Truchet neboli Héloïse (Mireille Darc). Z dalších rolí: Charlesova životní a obchodní partnerka, paní Blanche (Dominique Davray), tu situaci využívající obchodník s nábytkem (Jacques Marin), souzený zloděj Léonard Maburon (Jean Lefebvre), jeho zmatenější obhájce (Darry Cowl), zlodějův nechycený kumpán Paulo (Jean Carmet), se starými časy loučící se a později soudu přihlížející animírky Pauline (Aline Bertrand) a Colette (Yori Bertin), u případu zloděje předsedající soudce (Pierre Bertin), výraznější členové sportovního klubu Amicale Paul Arnaud (Jean Richard) a soudce Hardouin (Hubert Deschamps), nebo s Héloïse o členy sportovního klubu pečující Sophie (Bernadette Lafont) a Carmen (María-Rosa Rodriguez).Velký pánje lehkým kouskem k pobavení, jež si se satirickou nezbedností dobírá nejen mužskou sexuální potřebu, ale také morálku střeženou zákony.

Od roku 1965 je to jedinej film s Funésem, kterej ještě nemá dabing, a protože se mi nelíbila ta díra v seznamu, tak jsem se do toho pustil. První povídka mi přišla fakt nudná, ale u tý druhý mi došlo, že je to chytře promyšlený a ještě líp propojený. Tenhle fakt ale nemění nic na tom, že mě to moc nebavilo. Nejvíc jsem si užil poslouchání Funése v originále. 5,5/10

1.Uzavření: Retro povídka z prostředí krachujícího podniku s nevěstincem má nejen sympatickou atmosféru jako z klasického filmu pro pamětníky, ale i svižnou režii s množstvím postav na malém prostoru, kde to opravdu žije. Líbily se mi mj. scény, v nichž sledujeme dialog a na pozadí něj ještě probíhá v záběru další děj. Byť jsem původně čekal větší prostor pro Bernarda Bliera, i malý prostor skvěle uhrál s velkým komickým gustem a ani ostatní herci nezaostávali a pomáhali úspěšně sehrát celý kolotoč posledního velkého dne.(4*)---- 2.Proces: Tady nejdříve baví v groteskní dvojici zlodějů Lefebvre a Carmet během nepovedené loupežné akce, aby záhy přišlo překvapení v podobě důležitého předmetu z první povídky... a postupně se z ní objeví i celá řada postav, které se po 20ti letech sejdou u soudu v částečně odlišném žánrovém ladění. Bavilo mě sledovat nečekané tvůrčí navazování na předchozí povídku, stejně jako opět Blierův výkon, který tentokrát u soudu přešel až do dramatické polohy s rekapitulací života vlastní postavy... a Darry Cowl coby advokát? Vystoupil vždycky v pravou chvíli, aby celý proces ze všech nejvtipněji odlehčil a mě zase dokonale odrovnal! :)(4*)---- 3.Velký pán: Ach, jo. Nějak nechápu, proč poslední povídku oproti dvěma předchozím musel dělat jiný režisér (který si přizval i jiného scénáristu) a že je ten rozdíl po stránce režie i vyprávění hodně znát. Zatímco Grangier úspěšně zvládl na malém prostoru poskytnout prostor celé řadě herců, Lautnerova povídka se stala klasickým improvizačním sólem Louise de Funèse. Ten mě sice opět víckrát pobavil a Mireille Darcová vedle něj je hodně fajn, ale zároveň jsem měl pocit, jakoby tu řádný scénář s dialogy v některých scénách neexistoval a Lautner se pak každou chvíli s natočeným materiálem uchyluje k voiceoverům, které mají v doprovodu fotografií dotvořit mezi tím zamýšlený, ale pořádně nenatočený příběh. Takhle to zní možná originálně, ale sledovat tento styl přes 40 dlouhých minut se mi stihlo brzy omrzet, rozjetý de Funès místy žel také a místo pořádného vyvrcholení tritptychu jsem se tak dočkal povídky, kde jsem už od poloviny vyčkával konce. Povedený závěr, tentokrát však s mnohem volnějším navázáním na předchozí povídky (i v tomto směru jsem čekal po druhé povídce víc), to zachránil jen částečně.(3*) ----Takže, ačkoliv by mi celý film vyšel průměrem na 4*, po závěrečné povídce trvající téměř dvakrát tolik oproti předchozím inklinuji spíše k silným 3*:[70%]

Trojice povídek, které spojuje předmět černé lucerny a v první dvojici i několik postav. Bohužel mě první povídka po nadšení, že vidím takovou osobnost  jako Bertnarda Bliera  brzo přestala bavit nekonečnými dialogy o zavření bordelu. Začátek druhé povídky s loupeží  v podání ňoumy Lefebvra (ještě několik let před mým oblíbeným Krást se musí úmět) a Maurice z Blondýna Carmeta je ještě nadějnější.  Bohužel pánové v této povídce ve výsledku dostanou  titerný prostor stejně jako nezdárný advokát v podání Daryho Cowla, místo nich se to zase stáhlo k tématu první povídky a to už jsem měl občas pocit, že místo klasické francouzské komedie ze staré školy sleduju nějákou obhajobů, bordelů, pasáků a prostitutek (:D). Naštěstí to nejlepší dle očekávání přišlo nakonec a poslední povídka u mě tento film pozvedla možná až od lehkého podprůměru. Funésova jízda, ve které mě několikrát pobavil svými typickými posunky a vzal si pro sebe samozřejmě nejlepší moment filmu - oficiální projev neustále přerušovaný jeho nepozornými kolegy, kde mimochodem už použil hlášku ,,Sem´´ s legendárním posunkem k očím, jak to známe z Četnické série. Ke konci sice už byla i Funésova povídka trochu zdlouhává, navíc přerušovaná doslovným a pro mě trochu otravným komentářem a prostřihy, ale vše dobře zakončila pointou z Vánoc (jen ten sníh byl trošku úmělej, ne?:D) a nakonec jsem rád, že můžu dát i ty tři hvězdy. Jen poznámka: myslím si, že tohle určitě nemůže být z roku 1965. Jsem přesvědčen, že film vzniknul ještě před Četníkem. Mimochodem i jednoho z Četníků zde uvidíme a to Tricatela ve třetí povídce.