Sluníčko na houpačce (1981)

Smutný příběh o klukovi, který doufá, že jednou bude žít s tátou (výborný Petr Čepek). Pokud se ten ale vyléčí z alkoholismu. Děj je zbytečně zabalený do takové malé road movie, při níž si dva dospělí průvodci na osudu malého hrdiny zvědomí své vztahové a rodičovské potřeby. Nereálně působí chování Julky (Marta Vančurová), která bez toho, aby měla s klukem jakýkoli rodinný nebo jiný vztah, vyhledá jeho biologickou i potenciální adoptivní matku. Proč vlastně? Zaprvé jí do rodinných věcí chlapce nic není a zadruhé těžko odargumentuje svůj odsuzující pohled na obě ženy, protože ona sama je jen dalším člověkem, který rozbolavělého kluka zklame. A to ani nemluvím o tom, že je prakticky vyloučené, aby se jako cizí člověk dostala k důvěrným informacím z anamnézy chlapce z dětského domova. Snímek znám a dovolila jsem si (dělávám to často) spíše ho poslouchat při práci. A ejhle - hudba mi absolutně k tématu filmu neseděla. Karel Svoboda ji napsal pro detektivku Noc klavíristy, já ji tedy mám s touto mně notoricky známou detektivkou spojenu. Vždy, když klavír zazněl, se přede mnou objevil pan Voska nebo zastřelený Drbohlav. I můj přítel poznamenal:To je hudba z té detektivky o klavíristovi.No a tak snižuji na tři hvězdičky.

Jeden z nejdepresivnějších dětských filmů. Sluníčko na houpačce jsem viděl mnohokrát a nikdy se mi neomrzelo. Příběh malého kluka, jehož kresba zvítězí v mezinárodní výtvarné soutěži, těží především z civilního pojetí, depresivní hudby Karla Svobody a přesvědčivého výkonu malého Marka Mikuláše, kterému sekundují Jiří Bartoška a hlavně Petr Čepek v roli otce alkoholika. Není to vůbec příjemná podívaná, ale je to zdaleka nejlepší počin Jiřího Adamce, což vůbec není málo.

V 70. a 80. letech se točilo docela dost filmů o dětech z dětských domovů. Čert ví, proč to tehdy bylo takové téma. Asi se jich tam v rámci baby boomu dostalo víc než dřív. Nejvýraznější postavou je rozhodně otec-alkoholik Čepek, nicméně chladně kalkulující Dvorská (“a tady jsme mu dávali takové testy, jestli je pro nás vhodný”) je taky silná figura. Tradičně výborný Heřmánek a i ten kluk v hlavní roli hraje dobře.

Príbeh chlapca z detského domova, ktorý s dospelými nemá príliš dobré skúsenosti. Vďaka svojmu talentu získa prvú cenu v medzinárodnej súťaži v maľovaní. Jeho nedôvera v dospelých sa prejavuje už od počiatku. Jeho sprievodcovia Vojtech a Júlia sprevádzajú aj nás neuralgickými bodmi, ktoré sa podieľali na Matejovej nedôvere. Stretneme tak jeho alkoholického otca, matku, ktorá sa ho vzdala aj adoptívnych rodičov, ktorí ho mali na skúšku kde narazíme aj na predlohu jeho víťaznej kresby. Šťastný koniec sa však nekoná. Herci majú svoje role v malíčku. Hlavne Petr Čepek v roli alkoholika. Plus skvelá hudba Karla Svobodu.

Československé drama podle scénáře M. Mathausové o devítiletém chlapci Matěji Stiborovi (M. Mikuláš), který vyhraje dětskou mezinárodní soutěž díky svému obrázku nazvaném Sluníčko na houpačce, znázorňující spokojenou a milující rodinu. Realita a zkušenosti s rodinným zázemím je však diametrálně odlišná, neboť matka se ho po porodu zřekla a otec, závislý na alkoholu, se o něho nedokáže postarat. Vyrůstá tedy v dětském domově a zažívá nepředstavitelně psychicky vyčerpávající opakované adopce na zkoušku. Otce, jehož náklonnost k alkoholu byla silnější než láska k synovi, ztvárnil svým nenapodobitelným způsobem P. Čepek, jehož zejména úvodní scéna byla pětihvězdičková. Pro převoz chlapce z dětského domova na vyhlášení soutěže a předání ceny byli vybráni M. Vančurová, se svým standartním uzavřeným a bezkrevným výkonem, a J. Bartoška, mezi nimiž panuje podivný vztah, který jsem nedokázal definovat. Dochází k postupnému sbližování s chlapcem, jenž je dosti poznamenán neustálými neúspěšnými pokusy o adopci, a v otevřeném závěru děj směřuje k tomu, že si Matěje dle jeho přání osvojí právě Vančurová s Bartoškou. Sociální drama je nabité silnými a mrazivými scénami ze smutného života nechtěného dítěte, mezi které patří určitě návštěva M. Vančurové, pátrající po chlapcově minulosti, u jeho matky D. Veškrnové a u M. Dvorské, bývalé pěstounky na zkoušku, která chlapce vrátila do ústavu, jakmile se jí narodilo vlastní dítě. V dalších rolích se objevil K. Heřmánek jako vychovatel v dětském domově či B. Prokoš jako předseda dětské soutěže. Film J. Adamce na mě silně zapůsobil, neboť popisované situace by nechali chladného málokoho. Nerad bych zapomněl zmínit hudbu mistra K. Svobody, která vhodně doplňovala tento neveselý film skrývající se za dětsky roztomilým názvem. Oceňuji námět filmu i jeho provedení, výkon pana Čepka je opět obdivuhodný a snímek hodnotím jednoznačně nadprůměrně.