Šiawase no kaori (2008)

Tak tenhle film jsem si opravdu pustil v pravou chvíli. Po včerejšku mně bylo blbě, hlava se mi točila, ale jakmile jsem se začal dívat, na všechno jsem zapomněl a jenom jsem hltal očima i žaludkem. Marně vzpomínám na aspoň trošku podobný film, který by vaření popisoval s takovou krásou a laskavostí jako Shiawase no kaori . No a konec, ten byl opravdu pěkný a dojemný zároveň. A slepičí vývar, ten by mně dnes opravdu zachránil život.

super japonsky filmik o starom cinskom kucharovi, ktori uz dlhe roky zije v Japonsku. jeho nielen sposob pripravy a vlozenie seba sameho do pripravy jedla, ale aj tajna ingrediencia robia z jeho maleho podniku uchvatne miesto. o jeho recept ma zaujem firma ktora by rada predavala jeho jedla vo velkych marketoch. avsak stary kuchar je neoblomny a recepty nechce rozdavat ani predavat. musi svojich zakaznikov vidiet a mat s nimi kontakt. film plynie plmaly, nema ziadne grand finale ako napr korejsky film Le Grand Chef, no ani ho tu netreba. dobre jedlo nie je predsa o predvadzani sa ani o drahych surovinach... na filme sa mi velmi pacilo suznenie cinskej a japonskej kultury.

Poklidné, pomalu plynoucí a zdánlivě banální vyprávění na ohrané téma vztahu učedníka a mistra, které ze všeho nejvíc připomíná kuchyni pana Wanga. Pár jednoduchých ingrediencí zdánlivě jen tak hozených na pánev a za občasného promíchání osmahnutých, které však u diváka už při prvním soustu vyvolají blažené vydechnutí následované spokojeným úsměvem. V té jednoduchosti se totiž skrývá nádherný příběh o vaření a jídle, o životě, vzpomínkách, usmíření a štěstí, nalézaném na nečekaných místech. Příběh nabitý emocemi a moudrostí, plný nečekaně silných okamžiků, z nichž některé, přestože jsou tiché a vlastně se v nich nic dramatického neděje (Wangova návštěva u Takako), chytí za srdce tak, že člověku až vyhrknou slzy. Jak se přede mnou rozkrývala minulost obou hlavních postav, obě jsem si (i díky hereckým výkonům Miki Nakatani a Tatsuyi Fujiho) zamiloval, prožíval s nimi každou vtěřinu jejich příběhu až ke slavnostní večeři, o níž se dá říci jediné - už dlouho jsem neviděl scénu, která by byla tak nabitá emocemi, už dlouho mě žádná scéna tak nestrhla a nenadchla. A už dlouho mě tak nenadchl žádný film.

Nádherný a emotivní příběh o jídle jež ale pod pomyslnou pokličkou ukrývá mnohem více než jen lahodné pokrmy.

Tohle jsem nedokoukal ani na druhý třetí pokus. Nevím proč. Nechápu.