Senricu meikjú 3D (2009)

Takaši Šimizu (originální Ju On/Nenávist) se zbláznil do 3D kolem roku 2010 a natočil svou snovou 3D duologii. I když je to docela shit, vlastně mi to přišlo celkem vtipný a užil jsem si to. Je to hodně smíchání vysokých ambicích v příběhu a velmi malých ambicí při realizaci, kdy většina filmu vypadá jako natočena v dvou místnostech v malém (a očividném) studiu. Ježiši postavy byli tak stupidní. Opravdu když se vám vrátí sestra z mrtvých po deseti letech a hned upadne do kómatu hned jí začnete vyčítat, že dostávala lepší dárky než vy, před deseti lety. 3D tomu sedne skvěle, jelikož to působí dost snově a nereálně. Časoprostorové čachry machry ve stylu klasiky shitůKostky 2 Hyperkostky,byli taky docela fajn, zvlášť když zaviní stupidně smrt spadnutím z metrových schodů. A ano viděl jsem to v 3D s Dolby zvukem, jak se to má vidět. Opravdu si myslím, že kdyby se to víc snažilo, tak by to mohl bejt zajímavej film. Jako když postavy cestujou časem do videa z devadesátek nebo tak. Jen to prosté působí lacině. "Vlastně ty jsi byl vrah, celou tu dobu!" Cože? Nikdy jsme neměli do toho strašidelného domu/nemocnice lézt, zavinilo nám to jen časoprostorové paradoxy.(13.01.2025)

Taký krkolomný horor som už dlho nevidel. Zaujal ma námet: Skupinka detí spôsobila v zábavnom parku nehodu svojej kamarátky, avšak ich minulosť, na ktorú sa všetci snažili zabudnúť, sa po rokoch opäť vracia a teenageri sa ocitajú na tom istom mieste, v “Dome strachu”. Okrem toho ma zaujal aj trailer a meno režiséra, ktorý natočil slávnu Nenávisť. Počas filmu som len neveriacky krútil hlavou: Čo to má do prdele znamenať? Prvá polovica úplne o ničom a v druhej polovici sa začínala vkuse prelínať prítomnosť s minulosťou. Toto v hororoch neznášam a v ázijských už duplom. Kamera biedna, nevadí, nízky rozpočet nie je chyba filmu, ale scenár totálne sračkoidný. Neustále pobehovanie hlavných postáv po tmavých interiéroch ma postupom času začalo dosť nudiť a všetky tie flashbacky tomu nijako nepomohli. Dokonca vystupovali hlavné postavy ako deti a ako dospelí súčasne, tak kto sa mal v tej motanici vyznať? A pozor, nielen že sa nedočkáme ani jednej peknej strašidelnej scénky, ale nedočkáme sa ANI JEDNEJ ĽAKAČKY. Nemal horor fungovať práve na tomto? Celé to vlastne prebieha v jednej línii: Behanie po chodbách s nejakým náznakom atmosféry so spomalenou kamerou a bum, nasleduje ďalší flashback a tak to ide dookola. Je síce pekné, že sa film snaží zaujať aj bez tradičného dlhovlasého ducha, ale v tomto prípade sa Japonci radšej mohli držať osvedčenej tradície (a to som neveril, že to niekedy poviem). Vlastne len oživené figuríny v závere mohli teoreticky vyvolať aspoň kúsok napätia, ale bol som už taký otrávený, že mi to bolo jedno.(01.11.2010)

Od režiséra Ju-Onů, skvělého Rinne a neméně kvalitního Marebita tohle působí jako solidní podpásovka. Nepovedená snaha o jakýsi nudný příběh by se ještě dala tolerovat ale absence jakéhokoliv napětí a atmosféry už ne. Od odpadu to zachraňuje jen fakt, že existují i horší "horory".(15.08.2011)