Nenávist (2002)

Po rokoch som si túto Japonskú klasiku znova pustil a je to... rovnako desivé ako som si pamätal. Jasné, zápletka je jednoduchá, ale funkčná. Je to plné dlhých a napínavých scén s funkčnými jumpscaremi a výbornou zvukovou stránkou, ktorá najviac dopomáha vygradovať atmosféru. 8/10 PS: Na Kayako a zvuk, ktorý vydávala rozhodne nezabudnem.

Ju-on sice stojí u zrodu moderní japonské hororové vlny a nabízí několik děsivých obrazů, ale jako celek působí spíše roztříštěně a nevyrovnaně. Nepřehledná struktura s nechronologickým vyprávěním tříští napětí a brání hlubšímu vztahu k postavám, které mizí dřív, než si je divák stihne zapamatovat. Atmosféra je sice mrazivá a duch Kayako patří mezi ikony žánru, ale film víc spoléhá na vizuální šok než na skutečnou psychologickou hrůzu. Ve srovnání s pozdějším Kruhem působí Ju-on spíš jako sbírka děsivých momentek než jako soudržné vyprávění.

Třetí část série konečně trochu odhalí mytologii (ale ne natolik aby to přestalo být strašidelné) a má znatelně větší rozpočet než téměř televizní Curse 1 a 2. Odhalení na závěr je taky fajn. Stále jsou to kraťasy, které jsou jen volně spojené - konkrétně linkou se sociální pracovnicí. Je to formát, který zatím funguje, ale dávám tomu tak ještě jeden díl než se to ohraje. Pokud teda něco nezmění. Ju On není nějaký převrat v hororu, ale použití principů a metod, jak jasně diváka vystrašit. Stojí to na několika záběrech, které vizuálně jsou děsivé (pohyby postav, bílá pleť, krvavé oči) se samozřejmě lekačkovým zvukem. Pozitivní je, že jsem lekačky nedokázal očekávat. Rozhodně se režisér snaží diváka navést jiným směrem, aby danou lekačku nečekal. Takže ano na stejně vlně a digitální triky jsou opět příšerné. Ale je tam vidět cit pro načasování lekaček a prostě mi celkem sedí vibe takové té táborákové historky o strašidelném domu a prokletí.

Před lety jsem plesal radostí z americko-japonského remaku, ale  tento první japonský mi unikal. PůvodníTV verzisi zase nechám na někdy jindy. Dříve populárnímu japonskému bubákování jsem vcelku odvykl a tak jsem byl zvědavý, jak na mě bude dnes působit. Nenávist pak neoplývá jen vysokým strašícím kvocientem, ale táhne i na svou netradiční formu mozaikovitého vyprávění z pohledu mnoha obětí a protagonistů, v němž  jsem se ale ztrácel jen v jednom okamžiku a i ten jsem si vzápětí dokázal vysvětlit. Velkou roli tu totiž hrají zprvu ne tolik zjevné hrátky s časem a v kombinaci s duchařským hororem tvoří rozhodně zajímavou koláž de facto děsivých mikropovídek ze strašidelného domu.  Bylo fajn se zaposlouchat do charakteristického přerušovaného "a-e-e-e-e" vlasaté Kayako s krví podlitýma očima a nechat se místy vlastně i moc příjemně postrašit. Mladší remake to má ode mě za pět, tak tady u toho taky zůstaneme.

Děj filmu nebyl právě dvakrát konzistentní, ale strašilo tam fest, a sice v japonském stylu, který mám rád. Japonská strašidla prostě vypadají a chovají se jinak než evropská. Opětovně musím pochválit Asiatky (už jsem se o tom zmínil v nějaké jiné recenzi, ale chvály není nikdy dost), že jim hrozně sluší, když vykulí oči. No a právě v hororech často kulí oči, což mi přijde vysloveně sexy.