Sekai no čúšin de, ai wo sakebu (2004)

Rovnaký prípad ako Moment to Remember, kde som bol schopný tolerovať to, čo by som v euro-americkej zóne nedokázal prekusnúť. Skrátka je to nakrútené inak, s iným typom postáv ako sme zvyknutí, ale film vyzdvihuje v mojich očiach najmä komplikovanejší spôsob rozprávania a inovatívne prvky začlenené do naratívu, ako kazety a tajfún. Na konci som síce necítil takú katarziu ako pri vyššie spomínanom filme, ale nechýbalo veľa. Dlhšia stopáž nie je vôbec prekážkou a to aj napriek tomu, že nie som ideálnou cieľovou skupinou. Opäť pomôže, keď si vopred o diele nič neprečítate, so zásadným zvratom si totiž tvorcovia dávajú načas.

Začátek je skvostnej. Prostě se zaposlouchat do walkmana, nechat unášet krásnou muzikou.. Příběh je vyprávěn dvoufázově, přičemž neotřele koncipován. Ačkoli mě zprvu moc nevzal, časem jsem se do něho vžil a zajímalo mě, kam se bude jejich život ubírat. Na začátku je soudobá současnost, retrospektivně se dostáváme do roku 1986. Provází nás trojice postav. Stěžejní pointa je ale fakt komplexní, že to tím více srší patřičným nábojem onoho přátelství a lásky. Snímek stojí na prolnutí triviálních aspektů a předmětů, například deště, tajfunu, archivních nahrávek a starých fotografií. Dodává mu to tak neuhasínající nádech osudovosti. Tvůrci to totiž neváhají uplatnit při jakékoli souvislosti, což už je pak jen pečlivě budovaná symbolika jakýchsi metafor. A na mě je, abych si následně ten fascinující obraz z ní sám poskládal. To je tedy zvládnuté dobře. O to absurdnější je, že až na třetí zhlédnutí dokoukáno a dáno na jeden zátah. Podnětné jsou obě časové linie, o co byla ta starší veselejší, prosycená sluncem, tím je ta novější ponurá a nejistá, věčně se hledající, zmoklá neustávajícím deštěm. Herecké osazenstvo hýří sympatiemi, oblíbil jsem si každého. Jak se postupně odkrývají karty, má to náběh na slzavé údolí a to očekávání toho, co si divák přeje v tom vidět. Muzika na konci luxusní, přehrána a slyšena kompletně.

Diary (Aki) : 28. října.
-----
Nevím přesně, proč...
nemůžu usnout.
Tolik se bojím zítřka,
že nemůžu usnout.
Já... asi brzy umřu. --

Víš, myslím, že už bychom
se neměli víckrát vidět.
Ten maličký kousek věčnosti,
který jsem s tebou strávila,
byl tím největším pokladem
v mém životě.
Byla jsem s tebou tak šťastná.
Asi to tak bude lepší.
Měli bychom se rozloučit.
Ty vyrosteš, oženíš se,
najdeš si práci,
a budeš mít dlouhý život.
Tohle si budu představovat
až budu dnes usínat.

Opět jsem unikl mimo realitu, snil krásný a něžný příběh dvou mladých studentů, které rozdělí až smrt jednoho z nich a nechal se unášet proudem pocitů, s nimiž dokáží Japonci, tak skvěle pracovat. Asi se budu opakovat, ale znovu jsem byl u Japonského filmu dojímán těmi nejobyčejnějšími detaily a situacemi.

Slzopudné romance a romantické dejové linky ma vždy buď rozosmievali, uspávali alebo otravovali. Už niekoľko kúskov z ázijskej dielne ma ale pekne zaskočilo a niektoré ma dokonca hodne rozsekali. Asi starnem a sentimentálčim rýchlejšie než som čakal alebo neviem ako to robia. Aj v tomto filme je napriek všetkým možným výhradám voči réžii a scenáru niečo neopakovateľne magického čo vo mne vyvoláva pocity, aké iné romance nedokážu.