Rozbouřené vody (2008)

Škandinávci tie ľudské drámy s veľkým nádychom psychológie vedia. Vlastne oni vedia všetky tie atmosférické a pochmúrne žánre. Téma viny a odpustenia je vďačnou témou pre zobrazenie nekonečného utrpenia na strane vinníka aj obete. Je dobré, že tvorcovia tohto filmu nechali vysvetlenie všetkých príbehových súvislostí až na koniec. Aj vďaka tomu človek chce film dopozerať, pretože si nie je na istom, čo sa stalo a aká je miera viny. Konanie postáv je však v mnohých perspektívach nereálne a to je veľkou slabinou filmu. Fakt by ženská bola až taká šialená a odhodlala sa k takému niečomu ako únos? A ten chlapček zmení názor na chlapa, ktorého pozná, v jednej sekunde kvôli hysterickej ženskej? Až tak, že volí skočiť do vody? Prehnané až až. Film prináša tiež nové obzory, čo sa týka luteránskej cirkvi - že na svadbe nehrávajú našu tradičnú svadobnú pieseň a že farárky neváhajú smilniť, koľko sa len dá - asi sa im na desatoro vyliala káva a šieste prikázanie nepoznajú.

Nedívalo se mi na to vůbec lehce a nemohla jsem nevzpomenout na Druhou šanci. Samozřejmě tu dánskou. Téma s dětmi není nikdy lehké téma, obzvlášť když v tom hraje roli zločin. Psychologické drama o vině, beznaději, pomstě a odpuštění je tady servírovano syrově, jak jen to jde a jak to umí jen seveřani. K tomu úžasný nástroj, jako jsou varhany. Z toho běhá mráz po těle, jen se rozezvučí první tóny. A když je skvostný scénář a úžasné herecké výkony, co víc si může divák, fajnšmekr přát.

Už počas filmu som bol samý komentár, aj keď z počiatku všetko vedľa, tento nie veľmi ukecaný film má všade nejaký priestor na blbú poznámku . Už úvod ma takmer dostal do šoku, keď zamestnanci kuchyne začali (len tak?) kruto mlátiť svojho odchádzajúceho lúčiaceho sa kolegu. Nevedel som o tomto filme ani "ň" a táto nevedomosť mi tentokrát dávala zabrať. Postupne sa ale začala odhaľovať temná pointa, po ktorej uvedomení som mal chuť spáliť všetky kostoly. Kostoly, v ktorých vám všetko odpustia za desať otčenášov, ak treba posvätia vám tam aj vojnu, údajne často ukrývajú kňaza pedofila alebo prichýlia vraha. V priebehu storočí nám tu teda pekne rastie pokrytecký kolos kriminálnikov, a myslím že tento príbeh na to poukazuje a preto svojho "hrdinu" posiela práve tam - k s v o j i m ... Režisér nám tohto vraha detí predstaví ako virtuóza, ktorého emotívna dynamická hra na orgán je poznačená beznádejným volaním svedomia, a možno je z tej hudby počuť úprimnú ľútosť..no nedajme sa zmiasť - to len režisér sa nás snaží oklamať a zneistiť, čo sa deje neustále počas celého filmu, postavy nás niekedy klamú svojim správaním, alebo len nevidíme celý kontext zvláštností ich konania a výsledný dojem asi má byť pre divákov rozpačitý. U mňa sa tak nestalo, snaha bola, odpustenie sa zamieta. Tu ale nejde o mňa, ide o dieťa ktoré už nie je, výmenou za nepredstavitelné mučenie. Úbohá matka.. A ešte veta k tejto hlavnej úlohe - predstaviteľke v úlohe matky - tak presne tomu sa hovorí Majstrovská práca, vrchol torý ak by chcel niekto prekonať, prešiel by akurát z hrania do prehrávania..85%

Místy trochu nudné, ale silný závěr si mě nakonec získal. Kamera byla zajímavá a pojetí příběhu postupně z pohledu obou zúčastněných stran filmu přidalo na zajímavosti. Ačkoli matka zavražděného chlapce občas "otravně hysteričila", naprosto jsem její pocity chápala, Trine Dyrholm navíc podala parádní výkon, věřila jsem jí každičký pohled. Vzhledem k častým scénám v kostele jsem taky ráda, že mi ve filmu naštěstí nikdo necpal žádné náboženské názory.Konečný verdikt:7/10 - nakonec zaokrouhluji na 4* s hodně odřenýma ušima. P. S. Kdo proboha vozí čtyřleté děti ještě v kočárku?

Zlo, pachatel, výčitky svědomí, matčino trauma. Příběh není jednoznačně laděný a odsuzující, prolínají se v něm vzpomínky na spáchání zločinu s novým začátkem pachatele, kdysi teenagera. Ten se souhrou osudu dostává do opačné role -"náhradního rodiče", který bojuje o život dítěte ve stejných místech, kde on sám jiné dítě o život nešťastně připravil. Silná psychologická sonda do duše trpící matky, mladého zločince a jeho lásky. Nejtěžší je přiznat si: vraždil jsem.