Presence (2024)

Hlavní nápad je docela zajímavý, ale nemám pocit, že vystačí na celovečerní film.  Většina dramatických situací v rodině, kolem které se točí celý děj, k ničemu nevede. A zvrat v posledních deseti minutách ? Vypadá, jako by patřil do jiného filmu. Nápad režiséra byl dobrý, ale provedení se např. Shyamalanovi nevyrovná

Podobne akoIn a violent natureobrátilo klasický slasher hore nohami, Presence obracia klasické duchárske filmy a funguje to parádne. Problémy a vzťahové situácie okolo rodiny, či už tie veľké alebo len naznačené, sú zaujímavé. Čo ale zamrzí je, že sa tu s konceptom – príbeh z pohľadu ducha, nepracuje tak zaujímavo a kreatívne ako by sa dalo a viac než horor je to skôr dráma. Vďaka kratšej stopáži film nenudí, ale viem si predstaviť, že by to mohlo byť lepšie. 7/10

Mysteriózní drama se záhrobním časovým paradoxem. Celkově film působil odtažitě, postavy se ve filmu pohybují a mluví, ale nejsou nijak zvlášť do hloubky vykresleny. Možná to byl záměr - jako divák se mohu lépe ztotožnit s indiferentní perspektivou z pohledu ducha s nadčasovým vnímáním a bohulibým posláním.

Soderbergh se pokouší o něco jiného, ​​ale nakonec to působí spíše jako neúspěšný experiment než jako dobře postavený hororový příběh. Má dobré úmysly, ale zasekne se v příliš mnoha elementech, které spíše rozptylují, než přispívají. Postavy, zejména rodiče, se cítí nucené a film příliš zdůrazňuje to, co chce, abychom pochopili, takže to působí nepřirozeně. Nejhorší na tom je, že posledních deset minut zcela ničí jakoukoli znepokojivou atmosféru, kterou se mu podařilo vytvořit. Nakonec je nejvíce zklamáním množství nezodpovězených otázek, které film zanechává, z nichž nejabsurdnější je, proč by rodiče nechali své děti v očividně strašidelném domě a prostě jim řekli, aby „udělali správná rozhodnutí“.

Soderberghův duchařský horor pozoruhodným způsobem stírá hranice mezi perspektivou diváka, filmaře a ducha, z jehož pohledu je nezvykle vyprávěný. Divák si během filmu všímá toho, čeho si všímá neviditelná entita, která se nachází v domě hlavních postav (což vede k zajímavým myšlenkám o tom, jak by se duchové chovali, kdyby existovali), ale všímá si i toho, co se nám Soderbergh jako režisér snaží ukázat. A to je možná i největší problém filmu. Místo toho, abych měl pocit, že sleduji veškeré dění z pohledu ducha, tak jsem téměř za každým pohybem kamery cítil spíš kameramana, který nereaguje spontánně, ale dopředu ví, jak se postavy v obraze budou pohybovat. Dveře v domě, kde bydlí dysfunkční rodina, jejíž členové tráví většinu času odděleně ve svých pokojích, jsou navíc vždy příhodně otevřené, aby jimi kamera mohla bez problémů proklouznout. Perspektiva ducha tu tak slouží spíše jako vyprávěcí prostředek (podobně jako vševědoucí kamera v reality show typuBig Brother), než aby navozovala hrůzu z pocitu, že vše sleduje nějaká nadpřirozená bytost. Ale přestože kamera voyeursky nahlíží do intimních životů postav, tak její široký objektiv si od nich udržuje odstup, což znesnadňuje emoční zapojení diváků. Film tak - podobně jako nedávný hororIn a Violent Nature- zůstává jen zajímavým experimentem s filmovou formou, byť po technické stránce slušně provedeným (navzdory tomu, že byl natočen s velmi omezenými prostředky, na malou zrcadlovku, bez filmových světel a v jednom domě).