Policajt v Beverly Hills III (1994)

Ačkoli se říká: Do třetice všeho dobrého, zde to tak úplně neplatí. Třetí díl postrádá kvalitnější nápad, dobrý vtip a chybí i ty pověstné průpovídky Axela Foleyho. On sice tu hu*u opravdu nezavře, ovšem již to nemá ty grády a vtip jako dřív. Z jednotlivých scén vyčnívá záchrana dětí na kolotoči a pak závěrečná přestřelka mezi atrakcemi. Jde to už hodně na sílu. Například lumpové nejsou schopni trefit nikoho ani na metr před sebou ačkoli mohou nějaký čas mířit. Trochu se divím, že do toho Eddie Murphy šel, možná smluvně musel, ale sám díl neměl rád a považoval jej za neúspěšný.

I když to není klasický Policajt v Beverly Hills, jakého známe, tak mě film nenudil a zatím mě ze všech tří dílů bavil nejvíc. Bohužel tu ale chybí typické prvky, na které jsme zvyklí, skoro žádný humor, chybí známé trio a Axel Foley tu není tak šílený jako v předchozích dílech. Je mnohem vážnější, bez typického humoru a rychlé mluvy, skoro jako by ho hrál někdo jiný. Rosewood tu nemá moc prostoru a když už ano, tak je celkem nudný, bez Taggarta to není ono, a stojí za nic. Film víc sází na kriminalitu a detektivní vyšetřování v prostředí WonderWorldu, který zaujme spíš děti. Film sice odbočuje od svých typických prvků, ale během sledování jsem se na to snažil nemyslet a dalo se na něj dívat.

Axel Foley se vrací do Beverly Hills, aby vyšetřil vraždu svého šéfa Todda, který zemřel během policejní akce. Stopy tentokrát vedou do prostředí zábavního parku, takže samotného Beverly Hills si paradoxně užijeme jen pramálo. Na rozdíl od předchozích dvou dílů se zde bohužel neopakuje osvědčený koncept a Policajt v Beverly Hills III klade výrazně větší důraz na akci na úkor komedie. Výsledkem je snímek, který příliš nerozesměje a kvůli rutinně pojatým akčním scénám ani nedokáže udržet potřebné napětí. Některé momenty navíc působí vyloženě trapně — ať už jde o záchranu dětí z nefunkční atrakce, nebo o nesmyslně přehnanou zbraň, s níž přichází Serge, který se tentokrát místo obchodu s uměním věnuje zbrojnímu byznysu. Téměř zcela chybí pověstné Axelovy verbální exhibice, vtipné monology a slovní přestřelky. Axel je tentokrát nezvykle zdrženlivý a těžko se ubránit dojmu, žeEddie Murphyzde odpracovává spíše zakázku než roli, ke které by měl skutečný vztah. Slabiny scénáře si musel být dobře vědom a jeho výkon postrádá energii, lehkost i dynamiku, které byly pro postavu v minulosti tak typické. O to překvapivější je, že film vznikl v rukou tvůrců, kteří stojí za tak silnými tituly, jako jsou48 hodin,ZáměnaneboCesta do Ameriky. Nevracejí se ani všichni staří známí, jejichž absence je citelná — místo Johna Taggarta nastupuje postava Jona Flinta v podáníHectora Elizonda. Ten v podstatě ztvárňuje velmi podobný typ a jako jedna z mála náhrad funguje překvapivě obstojně. Zajímavým prvkem je navíc jeho vazba na ústředního padoucha, která po většinu filmu vyvolává otázku, zda sám není do celé věci zapletený. Samotný záporák je proti předchozímu dílu naštěstí výraznější, to však bohužel nedokáže zachránit celkově mdlý a nezajímavý příběh, který místy působí spíše jako televizní film než jako snímek určený pro kinodistribuci. Policajt v Beverly Hills III je tak pouze průměrně koukatelným pokračováním, které se ani zdaleka nepřibližuje kvalitám vynikajícího prvního dílu — a zůstává spíše smutným připomenutím toho, jak snadno se může kdysi svěží a originální série vyčerpat.

Vzdor přemnohým úlitbám akčnímu žánru výrazně přesvědčivější než předešlý díl, a to nejen díky přímočařejšímu vyprávění a originálnímu soustředění podstatné části děje do zábavního parku (což režisérovi poskytlo bezpočet příležitostí k nečekaným, až absurdním spojením a současně nepřímo ironizovalo tyto umělé ráje), ale i díky Murphyho uměřenějšímu hereckého projevu: tentokrát svým spoluhráčům neuniká a v jedné souznivé polyfonii s nimi svůj příběh v plnosti sdílí. Řekl bych, že právě zde se vrací k pramenům (a podstatě) svého herectví (naplno představeným již v nadčasové Záměně), jež se „nespoutaností“ ani tak nevyčerpává, jako se v ní rozplývá či rozpadá, tedy k dialogu, který zároveň exponuje zájem o druhého, vůli mu porozumět, i tvořivě napomáhá příběhu, aby se logicky a věrohodně rozvinul. – Nepřekvapivě mu k tomu v obou jmenovaných případech pomohl týž režisér.

I když tento film má své momenty, celkově mě zklamal. Hector Elizondo přináší do filmu trochu zvláštního šarmu a automobilová honička je působivá. Najde se i pár slušných vizuálních gagů a produkční kvalita je dobrá. Nicméně, příběh působí neoriginálně a předvídatelně, scénář je slabý. John Landis v tomto případě nepodává svůj nejlepší režijní výkon a tempo filmu není tak dobře zvládnuté.