Podivná pohostinnost (1990)

"Takže tohle je muzeum starých dobrých časů ??"Tak to ani náhodou !! Jen další (polo)šílený magor na soupisce rolí skvostného démona Walkena - Byť ten si tentokrát s Helen Mirren nemá co vyčítat..;) - ve velmi velmi zvláštním snímku šíleného génia Paula Schradera.. Ve snímku s úplně jiným vyvrcholením, než by jeden od erotického thrilleru čekal..;) Velmi bizarní film s až děsivou atmosférou, z něhož by měl jistě perverzní básník Ian McEwan velkou radost..

Natasha Richardson bez podprsenky. Tím pozitiva zase končí. Podivnost, které nijak nepomáhá nepasující dabing (Vašinka na Walkena, bože, Jagelka...). Atmosféře se nějak nepodařilo vyhrabat, a motivace postav je trochu zastřená. Hodně zastřená. Pokud tvůrci chtěli něco naznačit nebo dokonce říct, měli to udělat.

Labyrint Benátek pod žhavým sluncem se v noci promění na místo plné tajemství. Miluji Benátky. Spletité uličky, můstky a mosty, voda šplouchající v četných kanálech, gondoly tiše se pohupující na vlnkách, smích a hejna holubů (karneval byl tentokrát vynechán). Tahle procházka je však tajuplná, umocněná poetickou kamerou a hudbou, co se zadírá až pod kůži. Nejen historka s knírkem připomene Smrt v Benátkách...Ústřední herecká čtveřice je skvělá po všech stránkách. Jakmile se na scéně objeví Walken, nabere snímek podivný neklid, který logicky vyústí v tragedii. Předloha je jednou z mála knih od McEwana, kterou jsem zatím nepřečetl (budu se do ní muset pustit). Možná bych mohl být trochu zklamán, že film nešel až na dřeň (McEwan si libuje ve zvrhlostech, což ukázal již ve své prvotině Betonová zahrada), že Everetta neznásilnili, že Richardsonová nebyla bičována důtkami s háčky a že je nakonec oba nevyvrhli.....přesto jsem si snímek užil a propojil si ho se vzpomínkami na krásné město ve slunné Itálii...

Vskutku velmi podivuhodný a zvláštní film. Zároveň také místo mého prvního setkání s hereckou osobností jménem Rupert Everett, jehož jméno jsem si doposud spojovala s filmem s okouzlujícím názvem "Dellamorte Dellamore". Tím nejkrásnějším, uprostřed toho labyrintu podivností, italských uliček, jednoho velkého, krásného domu a historek o otci, pro mne byla andělská Natasha Richardson.

Škoda. Ani Rupert Everett, kvůli kterému většinou posouvám svá hodnocení směrem vzhůru, tohle zachránit nemohl. Celou dobu jsem měla dojem, že si režisér z diváků nepokrytě střílí a mne si ručkami, jak mu nalítli v očekávání Něčeho. Ve srovnání s Teď se nedívej jsem postrádala napětí a určitou uvěřitelnost.