Oh, Canada (2024)

Nenaplnilo potencial stoprocentně (coż by ale asi i účel), ale i přesto je zpověď umírajícího umělce silná a smutná, nejistá, nespolehlivá a nedovyřčená, jako život.

Paul Schrader se vrací na své pole s „Oh, Canada“, příběhem o lítosti a hledání vykoupení, tak charakteristickým pro jeho styl. Richard Gere při této příležitosti hraje Leonarda Fifea, amerického filmaře, který se již na smrtelné posteli rozhodne natočit dokument o svém životě. Fife, známý tím, že ve svých dokumentech odhaluje kanadská tajemství, nyní čelí vzpomínkám na vlastní minulost, v zoufalé snaze ospravedlnit svá rozhodnutí a najít nějaký druh odpuštění. V průběhu filmu vidíme, jak se jeho vzpomínky rozmazávají a jak se jeho pokusy o přiznání stále více komplikují. Návrh je to zajímavý, ale film tak úplně nedosahuje toho, co slibuje. Gere svou roli dodává, ale postava Fife nedosahuje emocionální složitosti, kterou od příběhu o vykoupení očekáváme. Uma Thurman jako jeho žena je ponechána poněkud ve stínu děje, zredukována na postavu s neustálými starostmi, která nemá čím přispět. Vizuální zpracování je se svou elegancí a krásnými kompozicemi jednou z nejlepších částí filmu, ale příběh i přes své reflexivní momenty tak docela nespojuje. Zdá se, že „Ach, Kanada“ zůstalo v polovině toho, co mohlo být hlubokou úvahou o odpuštění a vině, a stává se z něj pěkný film, který se dá sledovat, ale s emocionální tíhou, která plně neproniká.(25.03.2025)

Absolutní ztráta 90 minut mého života.Oh, Canadase snaží hrát si na kvalitní film s přesahem, přitom to ani zdaleka nesplňuje. Sledujeme vysloužilého dokumentaristu na sklonku života, který dává rozhovor svým bývalým studentům a chce se přiznat, jak špatný člověk ve skutečnosti byl. Tomu se nedostává, a tak se vše rozplývá do velkého nic a pouze se potvrzuje teorie, že muži mají potřebu mluvit hlavně o sobě samotných.Oh, Canadavnímám spíše jako televizní film, který bych si pustil ve večerních hodinách k žehlení. [Festival de Cannes 2024](01.06.2024)

Oh, Canadazačíná velmi slibně, čeká nás poslední rozhovor s Leonardem Fifem (Richard Gere), slavným dokumentaristou, který utekl do Kanady, aby se vyhnul válce ve Vietnamu. Je pro něj velmi důležité, aby se rozhovoru účastnila i jeho žena, protože se chce podělit o dosud nesdílené. A tak začne vyprávět svůj život… To co se o něm postupně dozvídáme vlastně není úplně sympatické a ani jeho ženě se ta nová odhalení nepozdávají, tak to vše svádí na jeho zdravotní stav a vedlejší účinky léků. Co je pravda, co je smyšlené, zkreslené, co si sám Fife pamatuje jinak, než jak to bylo ve skutečnosti? To všechno je natočené celkem poutavě, se skvělým hudebním doprovodem a skvělými herci, ale postupně se to tempo nějak zpomaluje, myšlenky začínají být čím dál tím nejasnější, vrůstá množství otázek, a najednou vše vyšumí do nevýrazného, nedotaženého konce... a já nějak nevím, co se tím básník snažil říct. [Festival de Cannes 2024](24.05.2024)

Hutný motiv otevření se a očistného vyřečení skrytých pravd o sobě, veřejně na kamery a za přítomnosti překvapené manželky. S upřímnými sebereflexními monology postavyRicharda Gerea. Ten je tradičně skvělý a sekunduje mu přesnáUma Thurman. Filmu dodává osobitou režijní patinu neskutečně příjemná hudba (písničky) a líbivý retro vizuál ve vzpomínkových flashbacích. Jeho závěr ale neuspokojí. Námět s odhalováním minulosti hlavní postavy s relativitou co z ní je, a co není pravda, měl větší potenciál. [Cannes FF](21.05.2024)