Početí mého mladšího bratra (2000)

Rádobypoetický film, který ale poetiku jen křečovitě předstírá. Snad ho mohlo částečně zachránit alespoň kvalitní herecké obsazení, ovšem plusy všech účinkujících hravě vymaže jedno obrovské mínus v podobě obsazení odpudivého Vítězslava Jandáka do role vypravěče. Horší ruku snad Vladimír Drha ani mít nemohl. Když jsem se to snažil pochopit, napadlo mě, zda snad nebyl Jandák v té době ministrem kultury - no nebyl, ale zato byl prezidentem festivalu dětských filmů ve Zlíně a pod filmem jsou mj. právě zlínské ateliéry a jiné regionální instituce podepsány. A byl jsem rázem doma - zkrátka asi něco za něco.  Na podobné klientelistické kompromisy umění zpravidla umírá.  Tož tak.

O čem ten film vlastně je? A kdy se odehrává? Co tím chtěl Drha říct nebo ukázat? Ze vzpomínky na již zesnulou Danu Vávrovou a pár dalších tehdy ještě mladých herců (Jitka Ježková, Marta Issová nebo Jiří Hána) nedám odpad. Ale, jak svého času napsal v jedné z mála světlých chvilek režisér Fenič, místo natačení filmů pro sebe sama by měl režisér svoje mentální a jiné problémy řešit pobytem někde v sanatoriu, kde by měl klid, pravidelnou stravu, lékařskou péči, psychologickou pomoc a třeba i nějakého toho meditátora či jogína místo toho, aby točil za desítky milionu filmy, kterými si řeší svoje osobní existenciální problémy. Jsou dva typy filmů, které bytostně nesnáším - politické agitky a "umělecké" filmy. Tohle je druhý případ. Ale filmy by se smnad měly točit pro diváky, ne?

Takovéto filmy mám nejradši. Jednoduchá dramata o lidech a jejich vztazích a v tomto filmu je to podle mě velmi dobře zpracované. Postavy jsou zajímavé a mají mezi sebou skvělou chemii. Dialogy byly velmi autentické a herecké výkony byly také moc dobré. Prezentace ale nebyla nic moc, uvítal bych méně ručně točených záběrů. Hudba měla zvláštně nostalgický nádech, kterým velmi dobře komplimentovala děj a tématiku filmu.8/10

Film jako předvoj seriálu něco ve stylu Byl jednou jeden dům, by byl hodně zajímavý. Určitě by stálo za to rozvinout další osudy hrdinů ve větším měřítku. Kdo má rád starou dobu, na toho atmosféra lidské, a především sousedské, pospolitosti určitě dýchne. Naprosto chápu, že film má tak nízké hodnocení a moc se tomu nedivím. Mě se film ale líbil především kvůli té dávno ztracené době, která sice díky mnoha událostem nebyla jednoduchá, ale zase každý o každém vše věděl, navzájem si mohli vypomoci a lidé k sobě měli tak nějak blíž. Svatba byla svatba, oslava nejen lásky, ale především příležitost k setkání napříč generacemi, děti si vážili rodičů a prarodičů a lidé sebe navzájem. Tato doba je nenávratně pryč. Ale nostalgie zůstává. Film je dobře obsazen a nebýt několika málo věcí, dal bych i čtyři hvězdy. Osobně bych to tak viděl, ale objektivně řečeno filmové dílo na víc nemá.

Už jsem to tu psal dříve a dokonce se možná budu opakovat. Někdy a možná je to jen intuice, ale už podle úvodních titulků odhadnu zda se bude jednat o dobrý film, nebo nikoliv. Tady se mi titulky od začátku prostě nelíbily a odporný byl i hudební pokres míchající v sobě původní nahrávky z třicátých let s jakousi syntetyzátorovou hrůzou ve stylu osmdesátek. Něco takového vložit do filmu z roku 2000 chce buď velkou odvahu nebo hodně zastydlého hudebníka v určitém stylu hudby což Kratochvíl je. Bohužel swing a moderní jazz zas tak nejdou dohromady a chce-li někdo vykouzlit podkres ke vzpomínkovému retro filmu, je tam jakýkoliv moderní element výrazně rušivý. Ono je to s těmi retrospektivně natáčenými filmy těžké. Nejde jen o rekvizity a dobové lokace, divák tomu musí uvěřit. Řada režisérů navíc točí nějakou vlastní vzpomínku a tam nikdy není zaručeno, že když natočí sklep, podobný tomu do jakého se báli chodit coby caparti pro brambory i uhlí, bude stejně působit i na diváka. Chce to pak něco víc, kumšt. Pro mně je klasickým výborně zpracovaným filmem Všichni moji blízcí. V Postrništi bos už to lehce skřípalo, ale zde to byl vyloženě průšvih. Početí mého mladšího bratra je hlavně divákův porod. Děj je nemastný, neslaný. Příběhy z jednoho dvorku mohly být stejně okuzlující jako seriál Byl jednou jeden dům, protože žánrově je to skoro stejné, ale tady se pozná ten rozdíl ve vedení herců i to jak je stavěn scénář. Navíc široce rozkročený jandák s přihmouřeným pohledem a kulatými brýlemi své ,,vzpomínky'' do kamery doslova recitoval a fakt to nevypadalo, že vzpomíná na starém dvorku na rodinu, sousedy a dětsví... Zaujal mně hlavně mladý Hána, protože to je asi nejstarší film co jsem s ním viděl. A mám dojem, že i na bartoškovi byla vidět ta znuděnost bez herectví... Zkrátka tahle záležitost, která by se také mohla jmenovat - Kterak se mi spustila mamka, byla hodně hodně slabá. Dávám tedy za 2 Boží milosti, ovšem bez cukru... * *