Citlivá místa (1987)

Pro mě osobně veskrze divácky nepříjemný film, který mě strašně nebavil; všechny postavy mi byly protivné, ústřední konflikt matka-dcera mi přišel zoufale nezajímavý, a iritoval mě strašný soundtrack (jakož i mizerná kvalita zvuku a obrazu, v níž jsem to na Voyu zhlédl - osobně nechápu, že někdo takovou hrůzu pustí ven). Asi jediné, co je na tom filmu zajímavé, je ten jakoby autobiografický přesah, kdy člověk poučený o vztahu Brejchové k její dceři ví, že to ve filmu nemusely moc hrát, protože v realitě to měly dost podobně, a v tomto ohledu pro ně to natáčení bylo hodně osobní (vrcholná scéna je ta s jejich hádkou u auta v závěru).

První, co mě při sledování tohoto filmu napadlo, že to muselo být pro obě hlavní protagonistky (Janu Brejchovou s Terezou Brodskou) dost náročné, něco takového natočit. Pokud vím, tak jejich vlastní vztah  musel v mládí Terezy projít docela těžkou zkouškou (kdy se nejprve o Terezu v dětství starala víc teta než matka, později pak když ji Brejchová domů přivedla "otčíma" Jaromíra Hanzlíka). Ustály to a to samé jde nakonec říct i o postavách tohoto filmu. I když zde v to člověk  už snad ani nedoufá. Je tedy až zvláštní, že matka ani neví (nevšimne si), že její dcera čeká dítě. To vzájemné odcizení (resp. despekt ze strany Brodské) je fakt až drsné, ale místy mi celý ten příběh přišel až trochu málo uvěřitelný (třeba ten rozchod Brejchové s jejím ženatým milencem z poněkud nepochopitelného důvodu nebo jak se ten student točí kolem dcery i matky). A pak mi taky nesedlo poněkud afektované herectví Jany Brejchové (plačtivá hysterka). Vůbec mám z jejích filmů v osmdesátých letech pocit, že  už to její herectví je trošku odvar (v porovnání v tím, co točila a hrála v letech šedesátých a sedmdesátých).

Skvělé téma ze života, vztahy matek a dcer v jakékoli věku nejsou jednoduché. Trochu mi vadily někdy až příliš přepjaté emotivní scény, jako by nestačilo trochu ubrat - divák by i tak pochopil. Takhle to skoro vypadalo, jako by hlavní ženské postavy byly adeptky na psychiatrickou léčbu. Ale co mi opravdu nesedělo, byly hudební (zpívané) vložky, které trhaly děj na kusy a velmi rušily. Ještě bych chtěla upozornit na nedbalost v ohlídání vlasů skvělé herečky Jany Brejchové - jistě si je nebarvila, nestříhala ani neupravovala v průběhu jednoho dne, třeba než přešla z jedné místnosti do druhé. Zvláště tam byla nápadná změna barvy. V dobrých filmech se toto velmi dobře hlídá.

Herecky (samozřejmě Brejchová výborné) dobré i film celkově za 3,5*... Ovšem ta hudba? Nemyslím samozřejmě pár vložek z baru a diskotéky. No hudba... skřeky opilé ženské. Nepříjemné, strašné. Zřejmě měl Merta tehdy nakoupeno (proč to rovnou nenahýkal on, ale ukecal k tomu Petru Janů? nebo žeby pařili společně?) a vzniklo toto. Jak mě třeba už znáte, jak se mnohdy zastávám některé hudební složky, protože se k filmu prostě hodí, dotváří atmosféru apod. nebo jak mám rád hudební experimenty. Třeba s lidským hlasem (jedinečný to nástroj). Ale toto přímo odrazuje od sledování filmu, ruší a odpuzuje... Málokdy hudbu hodnotím odpadem, ale tady musím. Nechci příliš kazit filmu hodnocení kvůli "hudbě", ale aspoň tedy zaokrouhluji dolů na 3*.

Nuž, hlavná postava vyzretej štyridsiatničky vám začne po pár desiatkach minút tak liezť na nervy, že sa vôbec nebudete čudovať jej okoliu, ktoré s ňou skôr či neskôr začne rozväzovať vzťahy. Jana si žije stále bohémskym životom, navštevuje diskotéky, vyhľadáva mladších mužov a čo je najhoršie, neustále dáva každému vedieť o svojich emocionálnych stavoch, čo sa prejavuje neznesiteľnými teátrami na verejnosti. Ale bol to samozrejme zámer, len sa treba zmieriť s tým, že si k hlavnej postave skrátka nevypracujete silnejší vzťah. Jej konfrontácie s dcérou sú hysterické až tak, že strácajú na uveriteľnosti. Inak cítiť, že si všetci dali na výsledku záležať, či je tu ale aj nejaká autobiografická črta zo života Brejchovej a Brodskej, netuším, asi skôr nie a ide len o adaptáciu knižky.