Vážený občan (2016)

Forma je tu akási priemerná, až by som povedal kvalitou niekde na pomedzí študentského filmu a béčka a môže odradiť nejedného diváka. Pár hluchých momentov v podstate pomáha posúvať dej. Je to čistokrvná dráma, ktorá miestami veľmi jemným humorom dotvára celkový dojem. Scenár ako zo života, ktorý nemusíte hľadať len v Argentíne. Ten tvorí najväčšiu devízu filmu. Rozbeh slušný a ku konci priam exceluje. Hlavný hrdina muž proti času, bojovník proti modernému svetu, ktorý nasilu v ňom žne úspech, aj keď nechce. Argentíne to zasa vyšlo!

Přiznám se, že přirozeně nejsem fanouškem fikce o tvůrcích fikce, jelikož nejenže se tak spisovatelé uchylují k líné praxi psát o tom jediném, co  dělají (sedí na prdeli a píší), též to však vede k nevkusné fetišizaci zmíněného řemesla (sledujme nad všechno povýšenéhoViewegha). Fiktivní spisovatel Daniel mi tak trošičku připomínal mé oblíbence jakoBolañoneboVallejo, typicky oba tvůrci píšící mimo vlastní zemi, užívající silně autobiografické prvky, které jsou občas (především v případě prvního z pánů) poněkud protivné. Rozumím, že El ciudadano ilustre je o návratu do rodné obce a o přijetí místních obyvatel a líbí se mi od toho odvíjející situace (přílišná očekávání a zbožšťování spisovatele, pozvánky na oběd od náhodných lidí, nadržená fanynka...), vlastně si i užívám Danielův skromný přístup k celé věci (týpek neváhá v případě nutnosti zničit své knihy, aby měli ztraceni v divočině toaleťák), ale celkový dojem z filmu je vize takřka šlechtického statutu spisovatele, který příkladný občan osvícensky odmítá (z mého pohledu odmítá neexistující hodnotu, proto má nedůvěra). Asi nejzajímavější poselství je jeho řeč o kultuře:La mejor política cultural e no tener ninguna. Defender a nue(s)tra cultura, siempre se considera la cultura como algo débil, algo frágil, como algo raquítico que necesita ser custodiado, protegido, promovido y subvencionado. La cultura es indestructible, es capaz de sobrevivir a la peore hecatombes. Una tribu salvaje en Africa, en cuyo lenguaje no existe la palabra libertad. ¿Saben por qué? Porque eran libres. Creo que la palabra cultura sale siempre de la boca de la gente más ignorante, más estúpida y más peligrosa. Yo personalmente no la uso nunca.která končí vrháním vajíček. Ke konci je nutné dát filmu kredit za to, že reflektuje status spisovatele jako hlavní postavy (k dovršení podobnosti třeba se zmiňovaným Bolañem dochází tak, že El ciudadano ilustre na konci vychází jako další Danielova kniha) během závěrečného interview:Todoso los escritores somos egocentricos, autoreferenciales, narcicistas y vanidosos. Creo que eso constituye una herramiente absolutamente imprescindible para la escritura: el lapiz, el papel y la vanidad. Sin eso, no se puede escribir nada. Přenesu se tedy přes osobní nelibost k užití spisovatele jako protagonisty, jelikož je to sice povrchní a samolibý akt, ale to je ostatně nezbytné k řemeslu stejně jako tužka a papír, a uznám jen, že má pravdu ten chlapec.

Na argentinských filmech se mi líbí, ze se sice odehrávají v navenek exotickém prostředí, ale ti lidi jsou dost podobní jako tady. Ta vesnice a ty klubovny, to všechno by mohlo byt klidně v nějakém chudším českém kraji, kam přijede po 40 letech slavný a úspěšný rodák z Prahé. To, jak tam rozbije Daniel během chvilky prakticky všechno, i to, jak v podstatě on nesnáší je a oni jeho, staré lásky i žárlivost… to všechno tu funguje dobře. Snad jen v první půlce ma film trochu horší dynamiku, ale da se to snést.

„Realita neexistuje. Jsou jen její interpretace.“Snímek Gustava Duprata, režiséra, který mě už oslovil novějšímMým mistrovským dílem(2018), mi přijde obdivuhodný už jen skloubením filozofických myšlenek a otázek na intelektuální společenská témata s tak osobitým tragikomickým dějem, atraktivním i pro široké publikum. Prestižní ocenění jako uznání, ale i škatulka, v níž začíná být z pohledu umělce těsno, a která místo inspirace podnětí k strnulosti. Pro argentinského laureáta Nobelovy ceny, slavnostně se vracejícího do rodného města, čeká množství zvratů, které zdaleka nebudou vždy příjemné... asi od první nahaté společnosti v posteli se mi to začalo v Salasu, zejména s jeho vybranými obyvateli, dostatečně protivit a přivádět pachuť, s níž mi před očima vznikal skutečně nepěkný obraz různých charakterů (a) města. Můžeme se ve společnosti plné přetvářky divit, že Daniel prokáže se sarkasmem vedle vážených akademiků i stejně negativní postoj k maloměstským občanům? Celý příběh je ve finále originální směsicí filosofie, absurdity, satiry, šarmantního rebelanství, bizarních existencí (střídavě zábavný a protivný Antonio se svými řeči vedl a přidává se i „přítel“ s číslem divočáka!) a tragikomické grotesky měnící se pro hlavní postavu až do trpkosti s příchutí noční můry. Tak jsem si říkal, vzhledem k tajemné stylizaci, nakolik je pátá lovecká kapitola pořádrealitou... co by mi na to odpověděl velký Daniel, neschopný navíc psát cokoliv veselého, tuším, tudíž se nebudu ptát a užívám si možnost, že si taky můžu myslet své. :o) *** Co dodat? Oscar Martínez v hlavní roli umně osciluje mezi charakterním a komickým rysem postavy ctěného i nenáviděného spisovatele s jasným názorem a přeci uvnitř neustálou nejistotu. Zamlouvala se mi i atmosféra pramenící z nezávislého stylu filmu, třeba scéna nočního povídání u ohně po příchodu do Salasu mě uchvátila. Po skončení cítím, žeVážený občannení snímkem na jedno zhlédnutí, ale už tím (zatím) jedním zhlédnutím mě určitě dostatečně zaujal.[80%]

Parádní film. To se mi zase jednou někdo trefil do mé divácké nátury. Vážený občan vyniká především, abych tak řekl, neuvěřitelnou uvěřitelností. Ke konci je to vyhnáno trochu do extrému, ale zase je to film, ne dokument, že jo? Ale ty postavy, kulisy a kamera jsou tak brutálně civilní, situace jsou tak absurdní a zároveň přirozené, Martínez i všichni další herci i komparzisté jsou tak opravdoví, že prostě nejde hodnotit jinak než za plný počet. A nic na tom nemění ani ten jeden rádoby překvapivý zvrat, který je docela rychle prokouknutelný. Přestože jsem měl tento film v to-watch listu asi dva roky, viděl jsem ho až krátce po novějším Filmu roku, který právě na rádoby překvapivých, ve skutečnosti však předvídatelných, zvratech klopýtá podstatně víc. V tom by se dvojice Duprat-Cohn mohla ještě trochu zlepšit. Někdo možná může Váženého občana vnímat jako přehnanou satiru a zesměšnění vesnice či maloměsta. Já vám ale jakožto srdcem i aktuálním bydlištěm celoživotní maloměšťák vyrůstající kdysi z donucení na vesnici a pracující (v kontextu ČR) ve velkoměstě říkám, že to, co vidíte ve Váženém občanovi, je pravda. Už jsem v minulosti pár filmů, které z vesničanů a maloměšťáků dělaly přehnaně burany a primitivy viděl. To ale právě případ Váženého občana ani náhodou není. Vážený občan takhle trapně nezjednodušuje. Právě naopak. Přináší nádherně pestrou paletu postav, prostřednictvím které během necelých dvou hodin vymaluje úžasný filmový obrázek.