Pavučina (1986)

Jako protidrogová prevence to svůj účel plní skvěle, jelikož to je zaměřené hlavně na intenzitu smyslových vjemů a až nečekaně naturalisticky ošklivou atmosféru. Navíc bych ani neřekl, že to zestárlo, což je u podobných filmu staršího data vždycky úspěch. Taky tomu ale pomohlo, jak pokoutně a v poloamatérských podmínkách to prvně vznikalo, než to mohl Zaoral dodělat ve zlínských ateliérech, protože jestli tomu něco dodalo potřebný špinavý feeling, tak přesně tohle zázemí. Celkově to ale dost vyzdvihují i psychedelické halucinační scény a flashbacky, otevřená plnočelná nahota i drsnější scény a celková bezmoc protagonistky, bez které by to taky nebylo ono. Film se její závislosti a minulosti věnuje dostatečně natolik, aby mohla býtPavučinai psychologickým dílem. Akorát by na to potřebovala podobně hlubší a větší zaměření i na vedlejší postavy (což jsou vlastně všechny ostatní). Ty se totiž okolo Radky motají coby figury, které jen jsou, chvíli se s ní baví a ovlivňují ji někdy víc, jindy míň a čas od času z běhu věcí úplně vypadnou. Přitom i v jejich životech se skrývají velká dramata, logicky skoro vždy spojená s nějakou vážnou závislostí a kdyby se víc zapojily i osudy ostatních, byla by ta výpověď ještě vrstevnatější. Možná by i pevněji propojila celý scénář, který někdy trpí nesourodým mícháním halucinogenních scén s normálními - v tom smyslu, že někdy není jasné, jak a v čem na sebe navazují či co vůbec mají symbolizovat. To Pavučinu tahá dolů asi nejvíc (+ to, že to nikam nevygraduje a končí příliš otevřeně), ale jelikož primárním účelem bylo varovat a to se podle mě povedlo, celkově ji víc oceňuji než naopak. Jen mi to na čtvrtou hvězdu jaksi pořád nevyšlo, ale rozhodně si myslím, že si to zaslouží větší pozornost než doposud. Už jen kvůli svojí produkční historii. Lepší 3*

... tak jsem to poletech zkusil znova ... a přetrpěl až do konce(tentokrát), já věděl, proč na to nemám čumět ... jo, jestli si někdo myslí, že tímhle uměním(a je jedno v který době)někoho přesvědčí, aby nebyl na něčem závislej, tak je na omylu, parádně sjetý a pořádně mimo mně spíš připadal ošetřující personál ... chlastu zdar a kouření zvlášť ...jo, abych nezapomněl, doteď vlastně nevim vo čem to bylo ...

Tahle psychodramata nejsou nic pro mne. Ani toto se nelišilo skladbou a podáním. Spousta retrospektiv, krátké střihy a ještě sem natřískali změny barevného formátu, takže spíše z toho bolí oči než abych mohl v poklidu sledovat ten neustále přeskakující děj. Dal bych asi nějaké ty plusy za námět, ale kvůli tomu zpracování nedám, to byl tedy děs.

Jeden z prvních filmů zabývajících se u nás problematikou drog. Radka Winterová se dostala ze záchytky do protidrogové léčebny, kde musí absolvovat tvrdý odvykový režim s netradičními léčebnými prostředky. Víc než na samotné používá drog a zobrazovánímzdrogovaných jedinců, jaké známe z jiných filmů, jde tu o to ukázat na příběhu několika pacientek, jak se lze stát drogově závislým i jak z toho ven. Svoji tradiční úlohu lékaře zde zahrál Miroslav Macháček, osobitou pacientkou byla Jiřina Třebická, jejíž ztvárnění role se mi asi líbilo úplně nejvíc. Na filmu mi vadilo prolínání dějů, skutečných i těch prožívaných v paranoi, nenápadně to bylo odlišováno barevnými filtry na kamerách, ale ne vždy srozumitelně. Také zvuk nebyl nejlepší, asi se tolik nevydařily postsynchrony.

Československý psychologický film popisující život mladé dívky poznamenaný drogovou závislostí. Hlavní část snímku představuje její pobyt v ženské léčebně závislých na alkoholu a drogách, přičemž četné retrospektivy z jejího dřívějšího osobního života naznačují příčiny ke sklonu k útěkům do jiného světa pomocí chemických látek. Tyto příčiny spočívaly v nezájmu rodičů o svou dceru a také v milostném zklamání, neboli v nejčastějších důvodech, kdy mladí lidé hledají útěk z reality, která je zklamala. Hlavní postavu osmnáctiletou Radku Walterovou přesvědčivě ztvárnila E. Kulichová-Hodinová, v dalších rolích pacientek psychiatrického ústavu se představily J. Třebická, R. Fidlerová a Y. Kornová, která jako jediná nemusela svou závislost předstírat. V rolích psychiatrů se objevil M. Macháček a F. Husák, otce Radky, slavného dirigenta ztvárnil J. Zahajský a přítele její matky, který Radce za sex obstarával drogy, hrál Z. Dušek. Pochmurná atmosféra léčebny byla zesílena výrazným hudebním motivem připomínajícím odbíjením zvonů a šedivým zabarvením evokujícím beznaděj, což kontrastovalo s obvyklým barevným zobrazením vzpomínek a událostí, které předcházely Radčině pobytu v léčebně. Film je ukončen dramatickou scénou, kdy se jedna z pacientek, inteligentní psycholožka, po propuštění z ústavu vrátí a záhy se předávkuje, neboť zjistila, že už není schopná vést normální život. Otevřená syrová výpověď Z. Zaorala natočená ve zlínském studiu se jako jeden z mála snímků věnuje drogové problematice v socialistické společnosti a přináší zajímavý divácký zážitek. Ačkoli jsem od snímku pesimisticky nic převratného neočekával, nakonec na mě film, i díky svému zajímavému, částečně uměleckému ztvárnění, zapůsobil silně a domnívám se, že jako varování před drogovou zkázou člověka je aktuální dodnes.