Paroubek v hlavě (2011)

Paroubek utkvel v pamäti len kvôli kauzám. Napríklad nasadil kukláčov proti tancujúcej techno párty na lúkach. Pamäť ľudí na politikov je ale na oplátku krátka. Pretože politik nikdy nič zaznamenaniahodné neurobí. A ak áno, tak zväčša negatívne. Polozabudnutú figúru, akoby dobre usadeného vedúceho mäsiarne, pripomenul dokument z roku 2011, kedy si ľudia ešte pamätali reštauračného kšeft-mana premeneného na predsedu vlády. Režisér vytlačil fotky z internetu a rôznym ľuďom z nich dal vybrať tú, ktorá im najviac charakterizuje Paroubka. Popritom sa pýtal, či a ako médiá určujú mediálny obraz politika. Mladí feťáci ho majú v zuboch, požadujú generačnú výmenu, no sami pôsobia skôr ako žiaci osobitných škôl. Staršia neupravená pani je morálne rozhorčená nad jeho opustením dlhoročnej manželky kvôli mladej blondíne. Karikaturista hovorí o zlom pohľade a sám sa tvári zlostne. A filozof? Ten čosi vajatá o roztečenosti a sám je aspoň tak neurčitý, ako to, čo kritizuje. Aha a ešte taká typická odvaha ex post: hádzanie vajec do portrétov politika na žiadosť režiséra. Politika, čo mal smolu, že bol naozaj ako zrkadlový obraz ľudí. Médiá takýto odraz neprijali, ani ľuďom sa pohľad do zrkadla nepáčil. Až príliš si pamätali malospotrebiteľské úplatkárstvá a ich reprezentantov za socializmu: obézni vedúci prevádzok, krčiem a reštík. Celý Paroubek! "Keď už politik, tak šoumen!", vraví si pospolitý občan, "nežiada sa nám pozerať na seba!". S výnimkou trápnych experimentov s vajcami vydarená sonda do myslenia bežného človeka a jeho intelektuálno-mediálno-filozofickej elity, čo svojimi výplodmi túto masu dennodenne priamo aj nepriamo formuje. 70%

Přehlídka subjektivních názorů, méně či více zajímavých na osobu Jiřího Paroubka, které jsou podpořeny výběrem 40 fotografií s expresivním zachycením okamžiku, což má podpořit střet nelichotivých narážek s osobním vyjádřením samotného objektu mediálního kolotoče. Zajímavá konfrontace pohledů z obou stran, přičemž se projevuje absolutní dezinformovanost občanů, způsobená masmédii.

Odporná zrůda z bulváru, vajíčkový terč, milující manžel a zodpovědný tatínek, záletník se svou slepicí, typický představitel zla establishmentu nebo prostě další politik, který to měl dost blbý. I tak vidí český národ Jiřího Paroubka, on sám by se přirovnal k dubu, kterého jen tak něco neporazí, má rád vydry, hrochy a slony a rád by teď upravil zahrádku kolem svého domku. Dokument Jana Látala se zaměřuje převážně na mediální obraz, který byl tomuto vlastně skoro už zapomenutému politikovi vytvářen, geniálně tu však vynikne povaha argumentů společnosti, konfrontovaná s výborně předkládanými tématy, které stojí za zamyšlení. Všechno dohromady pak tvoří skvěle promyšlený celek, který nejen pro své nadšené tempo a jasně vyjádřené myšlenky určitě stojí za zhlédnutí.

Paroubka nenáviděli pravičáci a anarchisté. Já jsem této idiosynkrasii nikdy nepropadal, a tak jsem ocenil dokument, který poskytl hned několik příležitostí těmto politicky negramotným ňoumům, jak se ztrapnit. Pravičáky iritovala evidentní intelektuální převaha, anarchisty nesmlouvavý smysl pro zákon (pečující o právo na klid) a pořádek (CzechTek), všechny dohromady pak ještě možná robustní zjev. Většina respondentů odpovídá ve prospěch Bělohradským vyložené teorie projektivního čtení: namísto argumentů emoce vyjadřující osobní životní či sociální diskomfort. Ze škály fotograficky zachycených Paroubkových výrazů si ztotožňují s jeho charakterem ty, které spíše vystihují jejich vlastní situaci: naštvaný vidí Paroubka naštvaného, arogantní arogantního, poražený akcentuje prohru, pohodář s čerstvou zkušeností homosexuálního coming out shledává nejvlastnější Paroubkovu polohu ve výjevu štěstí.

Jan Látal je doslova zjevením z famáckého nebe. Nejenže mu nechybí odvaha věcně artikulovat názory, o které v téhle době nikdo nestojí, ale zároveň i ví, že dokument není přednáška, ale především obraz. Paroubkové (ti filmoví) nepostrádají argumentační logiku, pevnou strukturu a jasné téma. A myslím, že Bělohradský by mohl být dobrým prezidentem, ale to už k dokumentu vážně nepatří.