Pařížské blues (1961)

Příjemná věcička s kouzelnou atmosférou a krásnou hudbou, Paul Newman a Sidney Poitier jsou jako mladí, talentovaní a úspěšní hudebníci úchvatní, no a k tomu dvě Američanky v Paříži na dovolené, takže zamilovanost ihned zaťukala na dveře.. Louis Armstrong dovalil spoustu nádherné energie a mně bylo potěšením..

Po děsně dlouhé době starý film. Znovu se mi potvrdilo, že pokud se chcete podívat, jak se v nějaké době žilo, nejlepší je nehledat nějaké retro filmy, ale pustit si film z té doby. Malý, jednoduchý, téměř nezávislý film o dvou muzikantech v Paříži počátku 60. let. Ti potkají dvě dívky. Zatímco hlavní hrdina v podání skvělého Newmana to bere jen jako povyražení a hudba je pro něj na prvním místě, ona by chtěla vztah. V druhém černošském páru to skřípe protože ona se chce vrátit do USA a bojovat za rasovou rovnost, on si užívá klidu a svobody v Paříži. Dojde tu na v té době neobvyklé témata jako rasismus či drogy, ale prim hraje jazz ve všech podobách, což není úplně můj šálek čaje (i když battle s Armstrongem je vynikající) a celkově je ten film tak trošku o ničem.

Skryty klenot a dalsi prakticky dokaz ze starinky su stale casto najlepsie film : raz darmo, nebolo zelene platno, digitalny bordel a ni PC triky. Nic z toho. Stara poctiva remeselna filmarska praca.Z Pala Novomuza stale odmietam byt namako, jazz mi ale imponoval. Do toho este Pariz je nadherne vyrovnane mesto : dole lezi Risa Smrti so 100 000 mi lebiek a ludskych kosti /pozostatok Velkej Francuzske Revolucie a sialeneho teroru, ktory rozputala/. A pekne je to vyrovnane na povrchu - tie ulicky a namestia maju hodne do seba. No a jazz bol samosztatnou kapitolou -tak perfektne som sa uz dlho nebavil aj za pomoci vybornych dialogov a mimoriadne podarenej rezii - tu sa Ritt ako reziser predviedol : 88 %

Zatiaľ to najhoršie čo som videl s P. Newmanom. A nebolo to kvôli muzike, tú som si aj napriek tomu, že blues nie je moja krvná skupina, celkom užil. Problém vidím v samotnom príbehu. Prišiel mi hrozne jednoduchý, povrchný a nezáživný. Jediná vec, čo ma v tomto smere trochu potešila bola dejová linka so S. Poitier. Pekne pripomenula vtedajšie rasové pokrytectvo v Amerike, a to pritom Amerika chcela a chce učiť demokraciu celý svet. Teda Eddieho dôvody, prečo chcel ostať v Paríži boli preto absolútne pochopiteľné. To ostatné bola iba povrchná nuda s muzikálne talentovaným a ctižiadostivým P. Newmanom a jednou po krk zaľúbenou slečinkou. To všetko poprekladané bluesovými melódiami. Prázdne a nezáživné, pre mňa na priemer bolo toho dobrého málo.40/100

Paris Blues je možná trochu klišovitou reklamou na "svobodné ovzduší" Paříže, tak jak si ho američtí liberálové rádi představovali a dávali do kontrastu ke stále ještě přetrvávajícím sociálním nerovnostem soudobé Ameriky (spoluautorem scénáře byl jeden z holywoodských "blacklistees" Walter Bernstein), ale naštěstí svým politickým podtextem nepřesahuje hranice snesitelnosti a neubírá prostor tomu podstatnému, o čem film (snad) měl být - totiž hudbě. Jako sonda do jazzové subkultury totiž funguje skvěle a svým půvabem nakazí i diváky, kteří - tak jako já - v žádném jazzovém klubu v životě nebyli...