Paříž patří nám (1961)

Rivettův přístup k postavám jeho pseudodetektivky je předznamenán úvodním citátem Charlese Peguyho „Paříž nepatří nikomu.“ Toto tvrzení je nejen v rozporu s názvem filmu, neodpovídá ani názoru většiny aktérů, kteří se naopak domnívají, že město nad Seinou patří jim, že oni mají výhradní právo stanovovat pravidla hry (nemysleli si náhodou totéž sebevědomí cinéasts francouzské nové vlny?). Aby své nicotné existenci dodali vyšší smysl, hrají si na hrdiny (shakespearovsky) velké tragédie, přesvědčují se, že jsou zapleteni do mezinárodního komplotu. Sami si volí perspektivu, kterou chtějí své malicherné problémy vidět. Film jim však nevychází vstříc – uměle nevytváří dramatické napětí, nepodporuje detektivně-thrillerové rámování uplatněním žánrových konvencí. Vyjma několika „špionážních“ záběrů z ptačí perspektivy, které naznačují, že hrdinové své osudy nemají ve svých rukou, jak se domnívají, že jsou jenom figurkami ve hře někoho mocnějšího, zřejmě právě režiséra („herní“ interpretaci podporuje opakované využití šachovnicového motivu v mizanscéně). ___ Zásluhou strohého podání vychází najevo marnivost pařížských intelektuálů, uzavřených do svých vykonstruovaných světů, přesvědčených o vlastní veledůležitosti a nedotknutelnosti. Jsou směšní svými planými debatami i tím, jaké absurdní konstrukce musí vytvářet, aby v jejich životech docházelo k něčemu dramatickému. Věřím, že přeintelektualizovanost hrdinů měla pozérství této sorty lidí parodovat. Extrémně nekomunikativní (skoro autistický) film však ani v tomto, ani v žádném jiném ohledu jistotu ohledně svých záměrů nenabízí. ___ Postavy se vyžívají v záhadách, mluví v hádankách a nic neberou vážně. Tedy s výjimkou poněkud bezbranné hlavní hrdinky, která je sice mnohem senzitivnější než všichni přítomní muži, ale o to snáz může podlehnout uměle navozované představě zásadní konspirace a tím spíše bychom ji neměli brát za spolehlivou průvodkyní vyprávěním. ___ Rivettův celovečerní debut je hloubavějším filmem, než s jakými prorazili Truffaut či Godard. Nemá spontánní švih U konce s dechem, natož vřelost Nikdo mne nemá rád. Beze spěchu se noří do paranoidního společenského ovzduší Paříže, potažmo celé západní společnosti konce 50. let. Pod vlivem Pirandellových divadelních experimentů se zamýšlí nad možnostmi prolínání světů reálných a světů možných (postavy v některých scénách plynule přecházejí od divadelních replik k běžné mluvě). Využívá atmosféry strachu z jaderné války a babylónského zmatení jazyků (záběr z Metropolis) a zároveň obojí znevažuje. ___ Není to film zábavný, ani dost dlouhý, aby to mělo dopad na naše vnímání času (jako u pozdějšího Rivetta), ani si nemyslím, že by byl světoborně zrežírovaný, ale přinejmenším dopomáhá udělat si komplexnější obrázek o „milieu“, v němž se zrodila francouzská nová vlna. 60%

První Rivettův celovečerák není moc podobný těm, které jsem od něj dosud viděl. Už tady se pravda objevují motivy pro Rivetta typické (herci zkoušející divadelní hru, ženská hlavní hrdinka, záhada), ale zbytek je úplně odlišný. Rivette se v mnou dosud viděných filmech snaží potlačit autora: natočený materiál příliš neupravuje (dlouhé záběry ve kterých jsou postavy vidět skoro celé), nechává "zmizet" vypravěče a dává divákovi film volně k dispozici. V Paříž patří nám je ale ještě pod vlivem auteurismu a snaží se film (a diváka) "ovládat". Existenciální krizi mladých lidí zobrazuje pomocí avantgardních prostředků, ale Godard nebo Resnais to udělali dřív a líp. Pro mě zklamání.

Paříž nám patří splňuje tři znaky, o kterých se prý říká, že spojují Rivettovu tvorbu, naprosto dokonale. Je zde ženská hlavní hrdinka, pátrání i divadlo. A přesto je neobyčejný v tom, že byl natočen podle klasického scénáře. Není tak inovativní v technice natáčení jako třeba U konce s dechem. Již zde se projevuje zaujetí vyprávění. Je to ten typ filmu, kvůli kterému nepřestávám sledovat další - z každičkého záběru čiší nadšení a šílená láska k filmu a k filmování. To se projevilo i tím, že se natáčení s vypůjčeným vybavením navzdory finančním potížím po dvou letech přece jen dokončilo. Popisek mysteriózní sem sedí jako k žádnému jinému filmu, Rivette mate jako o závod. Může to být vlastně alegorie na studenou válku. Žádná válka se nekoná, žádné opravdové celosvětové spiknutí neexistuje, a přesto to na životu odnese docela dost lidí. Dále to může být vysvětlení toho, co Rivetta na filmu zajímá a co ho možná trápí na tvorbě fikce. Ten, kdo ji tvoří, nese odpovědnost za důsledky této fikce. Paranoidní představa o všeobecném spiknutí, kterou šířil Philip Kaufman, měla za důsledek několik zločinů a neštěstí. Rivette se této odpovědnosti ve svých pozdějších filmech zbavuje tím, že nechává fikci tvořit mnoha lidmi, ta se pak stává tak neprůhledná, že již žádné nebezpečí nehrozí.

Tvorba Žaka Ryveta mi nikdy nesadla, tocil kludne aj 3 až 3,5 hodinove filmy. kde ale nuda na moje pomery dostala prilis vela priestoru. Viem ze zas ide o adaptaciu Sejxpirovej hry . 40 %

Objektivně na 4* ale nelíbilo se mi to. Až moc mysteriózní - kdo se v tom má vyznat? Ve třetině filmu jsem marně čekal konec.