Paní Bohdana (1969)

Skutečná láska není honba za srdcem druhého... Neprávem pozapomenutý starožitný šperk, v jehož lůnu se třpytí mladinký Jaroslav Satoranský s jiskrou v oku a étericky svůdná i něžná Květa Fialová.

Starý Sklenčka nadlesní se probírá fotoalbem všech děvek z Domažlic a Písku. Hovoří s mladým Sklenčkou adjutantem, což je Satorantský. Velice realistický příběh. Taky to dělám, zvlášť v opilosti-s touhle jsem měl mít něco, jé na to sem se měl vysrat, tolik peněz mě stála a postupně mě ničila. Do toho mu vbíhá antisexuální Vlasta Chramostová v zástěře a jebe jej za vše, jako moje žena. Nekouřit, nežrát, nechlastat, nedýchat! Kladu si otázku, zda to Jarda Novotný točil jako komedii? Je to moc pravdivé a smutné, zvlášť pro nás starce. A do toho paní primářová, Květa Fialová, co vidí jen ptáčky, slunce, květinky a žádný sex! To je k vzteku.(13.07.2023)

Půvabné televizní zpracování povídky Jaromíra Johna. Mohlo to podle mne klidně skončit už postesknutím starého pána, že každý muž asi někdy potkal ve svém životě krásnou a nedostupnou paní Bohdanu, na kterou nikdy nedokáže zapomenout. To myslím byla totiž skutečná pointa celého úsměvně nostalgického vzpomínání, nic dalšího už ani nebylo potřeba dodávat, trochu nadbytečně to totiž vyznění snímku jen rozmělnilo. To se ale nicméně týká asi víc předlohy, protože scénář ji nejspíš jen věrně respektoval. I tak ale dávám známku nejvyšší, protože inscenace nese všechny znaky kvalitního umění, nikoliv jen povrchní televizní zábavy. Dokonce i Ota Sklenčka, který mi jinak příliš sympatický nikdy nebyl, zde působil nezvykle rozšafně a s uvěřitelným moudrým sebeironickým nadhledem.(22.12.2020)

Koukám, že recenzista z ČT viděl tu hru tak do poloviny. Pochybuju, že o tohle autorovi šlo. K filmu:
Zpočátku, zdálo se, parádně rozehraná partie se zajímavým retroperspektivním dialogem se sebou samým; hlavního hrdiny, kterého v pozici nostalgizujícího starce brilantně ztvárnil Ota Sklenčka. Kapánek jiný drajv to nabralo, když na scénu nastoupila "hlavní hrdinka", pomatená Bohdana. Její oscilace mezi několika poruchami osobnosti (tipuju to na F30.1, F20.1 a F23.0) rozhodila nejen mladého důstojníka, ale i celý komorní nádech inscenace. Tak, jak už to při styku s těmito typy bývá. Teprve až zmizela, tok příběhu se zase vrátil do klidného koryta a plynouce dál, sdělil divákovi pravou podstatu, popisujíce ani ne tak podlomené sebevědomí, ale spíše katarzi, díky intuitivnímu úprku od étericky rozmarné (to je kulantnější charakteristika diagnozy) k "obyčejné", ale o to cennější, vzácně moudré Marii Rafaele. To s těmi dlažebními kameny sice nebylo úplně špatné, ale viděl bych to jen jako ojedinělou světlou chvilku, v jinak potemnělé ale současně vychytrale manipulativní mysli paní primářové.
Čím to je, že se na sebe člověk dokáže pořádně podívat, až když je starý?(11.06.2020)

A pak že jsou to ženy, které neví, co chtějí. Mladý důstojník je znuděn stále stejným sváděním dívek a žen, když se mu ale do cesty připlete lékařova manželka, která reaguje notně odlišně, je zmaten, a to natolik, že nakonec z potencionální aférky rychle vytěká. Což mu ale nezabrání, aby ze svého fiaska později těžil. Škoda toho notně sentimentálního konce.(01.03.2020)