Pan Klein (1976)

V rámci Delonovej hereckej tvorby trocha nekonvenčný počin, kde konečne nie je po stoprvýkrát obmenou policajta či gangstera, ale hlavnou obeťou rafinovanej hry o krádeži, či skôr zámene,identity. Kúzlo príbehu pána Kleina tkvie v tom, že divák s plynutím deja nedostáva jasné odpovede, ale len získava ďalšiepochybnosti. Tentoparanoidnývýlet do vojnového Paríža rozhodne mal “niečo do seba”…

Působivý umělecký odraz masového zblbnutí a lhostejnosti a bezohlednosti jedince možná vrcholí katarzí. Losey v tomto ohledu není jednoznačný: sledujeme něco jako prozření, či dokonce kajícné sebepotrestání titulní postavy, anebo ji vstříc záhubě žene jen achabovská posedlost totožností dvojníka? Každopádně životní role pro Delona, který film i produkoval - léta předtím, než se skamarádil s Le Penem a podporoval jeho antisemitskou Národní frontu. Kritici přirozeně připomínají Kafku, mně se vybavil i Polanského "Nájemník" z téhož roku. Autorem scénáře je podle většiny zdrojů chvalně známý Franco Salinas, vypomohli Costa-Gavras a Fernando Morandi.

Toto je také zvláštne na začiatku, čo sa stane, to bude mať vplyv na cely ďalší priebeh filmu. Zaujímavé je ako, hlavný hrdina nehraje nejakého frajera, ale normálneho človiečika, na ktorého ušila búdu nemenovaná etnická skupina, konkrétne jeden jej člen, a to len za to, že po nich kupoval cennosti podľa nich pod cenu. Každopádne bol to dramaticky a nevšedný scenár a asi s trpkým koncom.

Pan Klein je dravec - starožitník, který bohatne díky pronásledování Židů. Poté, kdy koupí pod cenou obraz od Adriaena van Ostadeho, objevuje se druhý, tajemný pan Klein. Oba muži mají nejen stejné jméno, ale i postavu, účes nebo vkus na ženy. Holí si tvář stejnou břitvou. Klidně by to mohla být dvojčata. První Robert Klein pochází z katolické rodiny, druhý je Žid. A Všichni Židé musí zemřít...

Polud jsem si "stěžoval" na nedostatek souvislostí v "První klidné noci", potom s nimi šetří Costa-Gavras v "Panu Kleinovi" ze zásady. Pan Klein odhaluje vztahy a důsledky (příčiny již méně), které nás nechávají zcela bezradnými. A čím víc toho ví, a čím méně toho víme my, začínáme tušit jeho neblahý konec. Horečná snaha o vlastní obhajobu, která se postupně mění v palčivou snahu o poznání (Roberta Kleina druhého, který se stává prvním, a nakonec jedním) se stává posedlostí, která ho nakonec musí nutně zničit; jako okaždá posedlost vlastním Já. Inspiraci Kafkovým procesem nelze pominout, avšak mohl i sám inspirovat, třeba v dramatu Kressmanna Taylora - Adresát neznámý (2003).