Pán a paní Bridgeovi (1990)

Pan a paní Bridgeovi jsou velmi pomalí, velmi klidní a upovídaní... když se na ně podíváte podruhé, tak si je užijete naplno.

Pořád dobrý, ale ten konec to zazdil. To nemuseli točit, stačilo by, kdyby místo pěti titulků nakonec přidali ještě pár k tomu, co bylo na začátku a nemuseli se namáhat,

ačkoliv film dělá dojem, jako kdyby to byl sestříhaný podstatně delší seriál, skoky v čase a ději mi kupodivu nevadily,
spíš to bylo docela filmově zajímavé, skvělá Joanne Woodwardová...

Možná můžeme mít pocit, že je film chladný a prázdný. Je jen o lidech, kteří hrají své role. Hrají je tak dobře až jim uvěří a stanou se z nich jen takoví vycpaní panáci. V téhle roli pak žijí zbytek životů a jejich děti jimi skoro až opovrhují, aby se staly v druhé polovině svých vlastních životů úplně stejnými šašky. Koloběh života. Místy o ničem, místy mrazivé a varující. 75%(29.03.2025)

Jak se rozevírá hrozivá černá propast mezi lidmi, když spolu a přece každý sám přecházejí přes generační švy, přežívají mezní události v osobních životech a řezy mezi epochami... - manželé a děti, přátelé a milenci, známí, sekretářky, služebné... co koho s kým doopravdy spojuje? Snímá se tu, jak se taková propast kolem každého člověka hrozivě rozevírá, na každém kroku, s každou drobností, která může odkrýt nezvládnutelné neporozumění, fatální trhlinu... opál v zásnubním prstýnku, hodiny herectví, sklenka piva, náruč květin, kopie obrazu, časopis o dobrmanech, brožurka o mateřství, špinavý hřebínek, sklenka mléka, knírek pod nosem, kašlající motor starého lincolnu... Všechno plyne a odplývá, ale všechno se také na každém kroku zadrhává a všecko záleží na tom, čeho si je kdo odhodlán všímat... U každého zadrhnutí hrozí, že když to člověk vzdá, když se tomu poddá, už nikdy se nedostane na druhý břeh, k ostatním, k úlevné útěše z jejich společnosti, k jejich opoře... Manželé Bridgeovi nejsou ani jeden o nic silnější než ostatní, a jsou oba ke křehkosti a odplývání všeho vnímaví, vědí, že kolem každého je temnota. Ale zároveň vědí, že je třeba se upínat, že je třeba pokračovat dál bez děsu - a že je třeba nepropadnout nekonečným analýzám té děsivé tmy, těch zaškobrtnutí a trhlin... že jen při určité rychlosti a tempu kola vozu trhliny pod sebou bez nehody přejedou. A tak si oba galantně smlčují většinu toho, o co každý z nich denně škobrtá, a když to přece paní Bridgeová někdy nevydrží, pan Bridge jí decentně pomáhá ony chvíle přemostit (bridge), aniž by se dal strhnout dolů, do propastí zoufalství. Není to tak, že by viděli méně než kupříkladu jejich přítelkyně, žena bankéře, která z narůstající evidence oněch naškrobených propastí postupně zešílí a nakonec si vezme příliš mnoho prášků na spaní. Je to ale tak, že jsou rozhodnuti pokračovat, a to se počítá - a v těch časech se právě tomu nakonec mohlo říkat pravá láska a úcta k životu, a třebaže v další generaci se i tenhle pojem skrze nové možnosti naplňování významově posunul, něco z něj přeci jen zůstalo jako dědictví, podědilo se z otce na syna, ze syna na vnuka.... Film o zadrhávání, plynutí a stálosti, jak je člověk věčně a pokaždé znovu zakouší, o každodenním nejtěžším boji člověka se sebou o život, o sílu pokračovat, film i právě proto nanejvýše klidný a laskavý, vyslovující se nekonečnou řadou úzkostí o lásce a smíření. Ivory opět projevil své mistrovství, vnímavé porozumění pro paradoxy života, proměny v trvání, jež člověk nesmí příliš přehlížet, ani jim příliš propadat. *~~(20.11.2015)