Paddleton (2019)

Minulý týden jsem viděl několik fantaskních filmů s motivem uvíznutí v časové smyčce. Možná i díky tomu mě zde napadlo, že někteří lidé pro to ani nepotřebují nadpřirozené zásahy a stejně jako by žili neustále stejný den, jako tady v případě hlavní dvojice: dokonce i s úplně stejným jídlem každý den a sledováním toho samého filmu dokola. K cestě z bludného kruhu jim pak napomůže až vědomě přicházející smrt jednoho z nich, díky čemuž se rozhodnou ještě několikrát si to samé ještě více (naposledy) užít a možná i chvilku z onoho zavedeného kolotoče vyjít. Scéna z veřejného vystoupení v nočním podniku byla pro mě vrcholem filmu, minimálně než došlo později na hlavní incident s dlouze trvajícím procesem sbíráním odvahy na něj a prostorem pro autenticky působivé pohnuté emoce. Jakkoliv se mi naPaddletona jeho postavy zprvu trochu hůře napojovalo, postupně si mě film dokázal nevtíravě podmanit a zanechat cosi nezapomenutelného. S Markem Duplassem a jeho filmy převážně o nevšedních podobách přátelství mě to totiž zatím pořád baví.[75%]

Ačkoliv na mě filmy s podobnou tématikou fungujou naprosto spolehlivě a snad vždy končím s promáčeným kapesníkem, v tomhle případě to bylo jinak. Přibližně první hodinu mi film, kvůli Andymu, přišel až otravnej. Jeho neustálý průpovídky, styl jednání s okolím. Děs. Ale pak konečně přišla ta poslední půlhodina, kde už se objevilo to, co bych od filmu na toto téma očekával.

Nuž, neviem. Námet bol zaujímavý, dotýkal sa témy, o ktorej sa mnohí aj dnes boja verejne hovoriť - smrti a eutanázie. Pochmúrnosť a hĺbavosť sa teda dali čakať už z princípu. Film sa však miestami ťahal až príliš. Taktiež ma neskutočne iritovala postava Andyho, akási autistická kombinácia Bernarda Blacka a Mr. Beana. Alebo možno nemám dostatočné "umelecké cítenie".

Je to pěkný film o dvou přátelích, kde jeden z nich umírá. Na jedno zhlédnutí proč ne, ale nečekejte od toho nějaký zázrak. Jako dobrý průměrák celkem dostačující, ale stejně tomu ještě něco malého chybělo. Berte to jako doslova snímek na oddychnutí. Za pár týdnů si na to bohužel už asi nevzpomenu.

Pre mňa osobne ide o najlepší Duplassov film. Zároveň som mal možnosť vidieť jeden z tých najlepších snímkov o umieraní, a to som si len nedávno povedal, že tohto námetu už mám dosť, že som toho prejedený. No nie som... len treba na tému iný pohľad a hneď to ide. Nezávislá dráma, s horkokomediálnym nábojom a reálnym civilným vyznením, ktorá ma po pocitovej stránke totálne rozložila. Ešte dlho po filme som nad tými dvomi premýšľal, je tu toľko pekných dialógov, situačných scén a smútku, až sa jednému nechce veriť, čo všetko sa do filmu zmestí. Zasiahlo ma to, a veľmi. Tomu skrátka poviem priateľstvo, až za hrob... Nie je nič horšie ako keď uzavretejší človek, introvert, príde o jediného blízkeho človeka, ktorého ešte má. Potom už len... prázdno. Dojemné, smutné.... pocitovo aj myšlienkovo ešte lepšie ako napr. 50/50 (2011).