Otevřená srdce (2002)

Motiv filmu změna vztahu/vztahů po úrazu jednoho z páru se občas objeví. Tady se proplete se vztahem manželů, kteří už mají tři děti, z nichž jedno je už středoškolák. Nic nového jsem ve filmu nenašel.Nikolaj Lie Kaaszahrál svoji roli člověka, který po nehodě ochrne na výbornou, jeho filmová přítelkyněSonja Richtermu znamenitě sekundovalaMads Mikkelsententokrát v netradiční roli zmateně zamilovaného třicátníka.

Zřejmě nějak takhle by vypadalaNemocnice na kraji města, kdyby se u nás za normalizace točilo na ruční digitální kamery. ;o) *** Nejsem zrovna příznivcem stylu Dogma 95, byť už párkrát se mi stalo, že jsem byl příběhem i celým filmem stržen a vtažen natolik, až jsem tu mizernou rozklepanou kameru nevnímal nebo naopak vnímal jako osobitou.Otevřená srdcevšak úplně nejsou ten případ. Jde o druhý film Suzanne Bierové, který vidím za krátkou dobu a v obou režisérka rozvíjí dva propojené příběhy, jenže vBratříchmě celkem brzy stejnou měrou zajímaly linie obou bratří. Zde ke mně nesmírně doléhal příběh mezi Cecilií a Joachimem, kdy se s následky těžké autonehody musí psychicky vyrovnávat jak oběť – pacient připoutaný na lůžku, tak jeho stavem zasažená partnerka, a silné vyhrocené emoce z této situace logicky prýští. Paralelně se vyvíjející romance mezi Cecilií a doktorem Nilsem už ke mně ale takovou sílou nedoléhala a jejich vzplanutí v předem odsouzený vztah zde dalo vzniknout melodramatu, v němž jsem se občas s konáním postav vyloženě míjel, závěrečnou motivaci Cecilie pak už nepobral vůbec a závěr s tklivou písní na mě zbytečně zašel do citového vydírání. Místy velmi dobrý dojem mi tedy částečně spadl, byť vybrané herecké výkony se mi hodně líbily (za mě především Paprika Steen a Nikolaj Lie Kaas, oproti nimž mě třeba opěvovaný Mikkelsen naopak moc neoslovil).[65%]

Pri Otvorených srdciach a ich pomerne otrepanej zápletke rýchlo zabudnete, že sledujete Dogmu a možno si ani nevšimnete prítomnosť nediegetickej hudby v dvoch scénach. Ide o utlmenú melodrámu ako z partesu, takže dôležitejšie je skôr ako, než čo. V podaní Bier neustále sa dokolečka opakujúce vzťahové vzorce známe zo života pôsobia autenticky a postavy, ktoré by nám nemali byť sympatické, sa nám postupne dostávajú pod kožu. Trier by asi nakoniec všetkým predostrel tragický koniec, Vinterberg by asi vytiahol staré traumy z detstva, Bier si vystačí len so súčasnosťou a drámou bez emocionálne vyhroteného konca.

Otvorené srdcia sú netradične citlivým, hlbokým a autentickým zážitkom, výrazne umocneným formouDogmy 95(tú využil mimo iné ajThomas Vinterbergv rovnako skvelejRodinnej oslave), ktorá mu výborne svedčí. Neznamená to, že by príbeh Otvorených sŕdc nemohol rovnako intenzívne fungovať aj v štandardnej filmovej forme, ale je to práve následkom kamery, že môžeme byť takto pripútaní k postavám a sledovať ich životné príbehy zblízka, akoby sme si tým všetkým prechádzali s nimi. Obrovskú zásluhu na tom majú samozrejme aj herci, ktorí svojím rolám dali obrovské množstvo precíznosti a autenticity a tým pádom som mal ja ako divák možnosť precítiť každú emóciu, výraz, pohyb či dotyk, ktorý je zachytený na obrazovke. Bravúrne zahrané - a to nie len zo strany obľúbenéhoMadsa Mikkelsena(ktorý tu mimochodom stvárňuje jeden zo svojich najlepších a najnáročnejších výkonov), ale taktiež ajPapriky SteenaSonjy Richter, ktoré tu hrajú dve obdivuhodne silné ženské postavy. Zvyšok zásluh náleží samotnému príbehu, ktorý sa venuje ťažkým témam a je vyrozprávaný citlivým a zároveň civilným spôsobom, bez nadbytočných príkras.Susanne Bier(režisérka, ktorá už raz natočila obdobne realistické zobrazenie života vo filmeAfter the Wedding) cez neho odkrýva osudy štyroch ľudí, ktorých spojí (alebo rozdelí) jedna nešťastná náhoda. Každého z nich táto osudná udalosť zmení a každý si prejde nepredvídateľným psychologickým vývojom. Sú si navzájom odlišní a pristupujú k danej udalosti inak, čo pochopiteľne môže dôjsť k ďalším nešťastným udalostiam, útrapám a bolestiam. Každého z nich spája a ženie dopredu láska, no zároveň každý z nich vie, že sa musí zachovať správne a postaviť sa životu priamo. A teda ich chápete, zdieľate ich bolesť, súcitite s nimi a máte ich radi. Preto musím pochváliť ako veľmi prirodzene, autenticky a ľudsky pracuje Susanne s postavami (obzvlášť to je cítiť v dialógoch a záberoch, ktoré sa odohrajú potom, čo sa Mads poháda so svojou dcérou). Evidentne sa vyzná v ľuďoch a našich emóciách a preto som rád, že existuje takto ľudský režisér, ktorý ich dá pocítiť empatickému divákovi cez filmové plátno. Ale tak ako to bolo v prípade vyššie spomenutého After the Wedding, aj tu mi niečo chýbalo k úplnej spokojnosti. Neviem čo. Možno mi k tomu chýba nejaký čas, možno musím dozrieť a možno ma to malo "hitnúť" viac. Každopádne som rád za takéto filmy.

Obsahuje spoilery:Ačkoli mám zfilmovaná dramata o obyčejných lidských osudech rád, nejsem schopen vždy přijmout vše tak jak je nám nabízeno, třeba už jen proto, že některá osoba se zachová hloupě. Asi to také znáte, občas se setkávám v recenzích s názory že ten a ta postava se chová nepravděpodobně a to shazuje požitek z filmu, ač mě to třeba tak ani nepřijde. Podobné to mám i s dvojicí žen, či lépe řečeno matky s dcerou, které se účastnily nehody na začátku filmu. Tedy, na to jakpokrokové a progresivníje Dánsko a jejich společnost v otázkách sexuality hlavně ve vztahu k dětem(hovořit s malým chlapečkem o tom že když se cítí jako homosexuál, může se nechat ve dvanácti přeoperovat, a další narážky), v otázkách zodpovědnosti apřijetí zodpovědnosti a postavení se k ní čelemje dle tohoto snímkuna štíru. Kdyby se totižty dvěvíce zajímaly o další osud mladíka kterého porazily, a jeho snoubenky, nedošlo by k tomu k čemu došlo dál v ději. A tohle nejsem prostě schopný přijmout. K technické věci filmu a hereckým výkonům nemám nic.