Okouzlený (1967)

Z pohľadu dnešného diváka Okúzlený nedokáže okúzliť tak dobre, akoLiz Hurley, čo by pretransformovanáRaquel Welchz tohto filmu, ktorá tu však trávi len tak tri minúty a napriek tomu sa film propagoval jej tvárou. A nie je ani natoľko vtipný - má britský humor, ten americký konzumnejší je modernému divákovi bližší a aktuálnejší. Eleanor Bron tiež nič vábneho nepredstavuje a diablovi prisluhovačiChamtivosť, Obžerstvo a Márnivosťnie sú natoľko zábavní. Ani nemohli byť. Veď chamtivosť, obžerstvo a márnivosť sú zvyčajne hlavnými charakterovými vlastnosťami politika. A tí nezvyknú baviť.

Okouzlený aSmlouva s ďáblem. V mých očích tato filmová dvojčata, vcelku přesně odráží ten propastný rozdíl mezi americkou a britskou kulturou. Svěží a inteligentní humor, který cílí na chytré diváky, kteří se rádi baví a nic jim není svaté, i když o sobě tvrdí, že jsou konzervativní. A proti tomu Hollywood, který z diváků udělal nemyslící telata, která jsou navyklá na jednoduchý a korektní humor. Protože v nejsvobodnější zemi na planetě, můžete říct co chcete....ale ne nahlas a ne před někým jiným, než je váš psychoanalytik. Samozřejmě abych nekřivdil, svou roli hraje i doba vzniku. Přestože se na americkém remaku podílel D. Moore, jde o velmi odlišné filmy. Okouzlený má skvělou úvodní pasáž. Cook je v roli ďábla výborný, scénář je naditý spoustou vtípků. A to jak verbálních, tak situačních. Když ale dojde k plnění přání, tak jde znát jistý útlum a snad i nedotaženost. Tyto "kapitoly", se ne vždy povedly, ale pořád nejde o žádný průšvih. Chtělo to lépe je vypointovat a více stříhat; 100 minut bylo moc. Přesto to byl příjemně strávený čas a Bedazzled mě navnadil, abych zapátral po něčem dalším...britsky nekorektním...tzn. po něčem starším. Dnes už totiž UK, tu americkou nablblost skoro dohnala.

Kdyby měl film pěkný romantický závěr, který by ďáblu ukázal zač je tomu loket! Ne! Místo toho dostanu nic neříkající konec, který jen podtrhuje nevýraznost zbytku. Některé scény jsou dobrý, ďábel celý taky, ale Dudley Moore je tu nevýrazný a celý film tím ztrácí kouzlo. Remake je o několik úrovní výš.

Stanley Donen byl v roce 1967 ve formě a po Dva na cestě jsem se nakonec výborně bavil i u Okouzleného. Hlavní hrdina, šílený loser pracující u hamburgerů zoufale touží po servírce, kterou neumí sbalit a ďábel mu výměnou za duši nabídne 7 přání, aby ji získal. Každé přání, sebelépe vymyšlené mu ale zlomyslně kazí. Ten film má dvě chyby - zaprvné ta holka je ošklivá a úplná pipina a zadruhé hrdina je příšerný loser a Dudleyho Moora moc nemusím. A navíc to v podstatě nijak nedopadne. Bohatě to ale vynahrazuje doslova gejzír nápadů a fantastický ďábel v podobě Petera  Cooka. Ten každou volnou chvilku škodí různými prkotinami, ale je to ohromný sympaťák. Moc se mi líbilo jak to bylo vymyšlené - Bůh jako namyšlený šmírák co kašle na lidi a vyžaduje nonstop obdiv, zatímco Ďábel je někdo koho to uctívání přestalo bavit, je v podstatě přátelský a škodí prostě protože musí. Perfektní zlomyslnosti, trefné stvárnění hříchů či nebe, perfektní segmenty (jeptišky!, animované mouchy) a režisér si nepokrytě dělá srandu tu z moderní pop music, tu z muzikálů a náboženství. Remake jsem nikdy neviděl, ale musím se někdy podívat, jestli to bude aspoň stejně dobré.

Bez mučení se přiznám, že remake se mi líbil podstatně více. Tento styl humoru byl na mě nějak moc suchý. Myslím, že jsem poměrně přesně odhadl u jakých scén a dialogů jsem se měl smát, ale dostavila se jen reakce typu, hmm, to je vtipné ale jaksi nedoprovázená smíchem a často ani úsměvem. Asi mám raději fyzičtější humor novější verze.