O velkém nosu (1983)

Vzácně dramaticky domyšlená a dotvořená pohádka, která je založena na konfrontaci většinového a chtěně dosažitelného. Skutečnost, že postavy jsou tu dosazeny do předem propracovaného tvaru, dotaženého režisérkou Janečkovou a špičkovým hereckým obsazením, jen dokumentuje vysokou úroveň dramatické tvorby pro děti a mládež. Ne všechno se musí líbit všem; to je první předpoklad pro převládnutí kvality, která se ovšem musí prosadit. A to platí i pro dramatické miniatury, jakou je také tato nosatá pohádka.

"Pamatuj, Brusinko, víla má být vzdušná a lehounká, v nohách má mít motýlky a v očích vláhu. A ty?! Podívej se na sebe, vypadáš tak naobědvaně!"Urodzení supernosáči sa chcú ženiť. V absolutistickej monarchii diktuje kráľovná Galatíková okrem iného aj estetické normy, takže čím väčší frňák, tým je jeho nositeľ bližšie i ideálu krásy. To je odmalička vtĺkané do hlavy princovi Vaculíkovi, kvôli ktorého nosu celá táto habaďúra vlastne vznikla. Ako na potvoru mu z ponuky čo najnosatejších princezien do oka padne v tomto smere zaostávajúca Liběna Paulová, s čím sa nemieni zmieriť dočasne infiltrovaná víla učnica Brusinka Jeníková, ktorá nezaváha ani pred magickými podpásovkami. Krátka a celkom vtipná rozprávka, ktorá by to pred dnešnými schvaľovacími úradmi asi mala ťažké, okrem nosového bodyshamingu nechýbajú ani u slabších pováh anorexiu spúšťajúce kritické poznámky víly kmotričky Bohdalovej. Za tri a pol zobudenia netopiera Vostromboucha.

Identické s pohádkou O princi Bečkovi. Princi s pořádným frňákem se celý královský dvůr přizpůsobí a nosatost se stane módou. Jenže pak se zamiluje do princezny, která má nosík ordinérní. A do toho se jedna víla rozhodne, že by radši byla královnou a za pomoci kouzelných cukrátek promění princeznu Liběnu v muškát. V obou pohádkách mají antagonistky alespoň trochu ctižádosti, obávám se, že princezna Liběna mi připadá dost mdlá. Nu ale proti gustu...

taková ta klasická studiovka pro nedělní dopoledne. Bohdalová hraje vlastně dobrou čarodějnici, nazvat to kmotřičkou vílou je opravdu neotřelé (ono už vůbec to spojení, víla a kmotřička - může vlastně víla zestárnout?). Vlasta Janečková si do pohádky opět propašovala manžela, tentokrát v roli malíře, propojujícího příběhové linie. Ale to jeho jméno, Brandlík, to má být jako malý Brandl?

Knižní verzi mám rád, tam tak nějak ta namyšlenost, prozření a poselství o tom, že nemáme namyšleně soudit druhé, když mají jiné názory, skvěle působí. Tady si pro sebe nejprve vše krade Veronika Jeníková coby vdavek chtivá divoženka, přičemž Paulová si hraje na cudnou a cudně se usmívající holčičku, což jí popravdě jde asi podobně jako kdyby Hrubešová hrála jeptišku, a Vaculík je standardně vykulený.