Hrad stínů (1994)

Jedna z nejodpornější věcí, kterou jsme kdy vytvořili. Pokud chcete, aby se vaše děti začaly pomočovat, pusťte jim tuto pohádku. Pohádka je o stínech, ale její autoři nemají ponětí, co je to stín. Stín je obrys reálných objektů, které se působením světla "promítají" na zemi nebo na zdi. Stín není škaredý vybledlý mozkomor, který se vznáší volně v prostoru a kroutí se jako duch. Nebo to má být reklama na módu středního východu? Celá pohádka má asi tři různé kulisy, jedna odpornější než druhá.

Vlasta Janečková bola česká režisérka, ktorá celú svoju profesionálnu kariéru zasvätila práci na tvorbe televíznych rozprávok pre deti a mládež. Na svojom konte má desiatky titulov. Jedným z nich je aj snímok "Hrad tieňov", ktorý natočila v roku 1994. Je to príbeh o mladom princovi, ktorý si chce vyskúšať svoje vladárske schopnosti. Chce sa osamostatniť. Kráľovský rodičia mu preto darujú starý hrad Blouzov, niekde v zapadlom kúte krajiny. Tam sa dostane do sporu s prefíkanou komorníčkou Johanou. Je to totiž zlá čarodejnica, ktorá hľadí predovšetkým na svoje nekalé záujmy. V rámci filmovej tvorby pani Vlasty Janečkovej radím tento titul medzi tie, ktoré sa jej celkom podarili. Jana Hlavačová bola v úlohe zákernej bosorky skvelá, a Lukáš Vaculík ako statočný a spravodlivý princ bol štandartne znesiteľný. Trojhviezdičková televízna rozprávková inscenácia. ***

Mám tu pohádku celkem rád, i přes nelogičnosti v ději. Hlaváčová je totiž jako zlá čarodějnice nezapomenutelná. Prince Vaculíka víc ocení holky, ale mně v těch rolích nevadí, na rozdíl od většiny pozdějších představitelů tohoto užitečného pohádkového řemesla. Kubec sympatický. Částečně ovšem souhlasím s Honajzem ohledně Ševčíkové. Byla to hezká holka, ale taky mi přijde, že ve zlé poloze je mnohem víc ve svém (přirozeném) živlu.

Přemýšlím, pro koho je pohádka určená. Jako dětský divák jsem ji určitě neocenila, dost možná ani nedokoukala, protože si na ni nepamatuji. Pohádka nezaujme ani prostředím, kulisami nebo případnými exteriéry. Zajímavé je vlastně jen herecké obsazení, ale to samo o sobě nestačí k tomu, abych se na pohádku podívala vědomě znovu nebo ji pustila dětem.

Nikdy jsem ji v televizi nezaznamenala. Být kratší a hlavně nemít v obsazení tu kreaturu vodníka a šaška, námětem by to bylo obstojné. Hlaváčová s Vaculíkem to drží na snesitelné úrovni. Paradoxní je, že závěr by měl vypadat dramatičtěji, ovšem přítomností Mária Kubce pohádka dostala vtipnější ráz, jako by si dramaturg uvědomil, že už to bylo dlouho monotónní a o ničem. Nejlepší z celé pohádky je věta: "Do zrcadla se dívají jen děti a blázni." A podle toho hodnotí.