Největší přání II. (1990)

"Co tě nejvíc štve?" -"No, štvou nás ty rudí ďáblové."RežisérJan Špátapo štvrťstoročí v roku 1989 opäť vyrazil s kamerou medzi mladých ľudí, aby sa ich spýtal na ich najväčšie životné priania, ale aj na ich pohľad na fungovanie súdobej československej spoločnosti. V prelomovom roku, ktorý sa skončil Nežnou revolúciou a zmenou režimu, vo výpovediach mladých cítiť veľkú nespokojnosť a frustráciu. Dokument sa zároveň vracia k prvémuNejvětšímu přánía reflektuje na "stratené" roky. Hoci sa počin z roku 1964 vyznačuje veľmi dobre zachytenou špecifickou atmosférou, "prednovembrový" film je oveľa "údernejší" a ako vynikajúca sociologická sonda zachádza hlbšie do štruktúr spoločnosti aj vďaka bližšiemu pohľadu na jednotlivé subkultúry a skupiny obyvateľstva, napríklad metalistov, punkerov, trampov, drogovo závislých, odsúdených, veriacich či zdravotne postihnutých. Zo Špátovho filmu cítiť, že v čase natáčania sa v Československu už "pohli ľady", iba sa čakalo na zlomový bod zmeny - 17. november, ktorým sa - takmer poeticky - dokument končí.Největší přáníje cenným dielom vďaka autentickému zachyteniu doby a otvoreným vyjadreniam respondentov, ktorí si svojím spôsobom nebrali servítky a pomenovali, čo je zhnité v štáte československom.

Fascinující sonda z přelomové doby a trvanlivá časová konzerva. Přijde mi hodně zajímavé v podobných časosběrných dokumentech pozorovat (i když tohle úplně časosběrný dokument není), jak se lidé s dobou mění (navzdory tomu, že se často říká: "Lidé jsou stále stejní"). Přijde mi, že se s dobou mění dost zásadně. A s nimi i celá společnost. Na vytvoření podobného dílka netřeba tvůrčí geniality, ale výsledek je přesto velmi cenný
PS. Škoda, že nevznikl třetí díl krátce po revoluci. Bylo by zajímavé porovnat, jak by stejní lidé odpovídali bez obav z perzekuce

Největší přání z roku 2012 ma oslovilo. Bolo povrchné ako ja vtedy a hlavne +/- vypovedalo čosi o mojej generácii. NP z roku 90 ma zarazilo (Ako tí ľudia môžu byť takí povrchní a frázovití? :) Inu, prudko starnem. "Ježíš řekl: Stál jsem uprostřed světa a zjevil jsem se jim v těle a našel jsem všechny
opilé. Nenašel jsem mezi nimi jediného žíznivého a moje duše pocítila bolest nad
lidskými syny, že jsou slepí ve svém srdci a nevidí, že přišli na svět prázdní a hledají
zase, jak by prázdní vyšli ze světa. Ale teď jsou opilí. Až setřesou své víno, budou činit
pokání."

Geniálně lidský pohled na dobu...člověka žijícího na konci šedesátých a osmdesátých let v Československu. S několika jednoduchými otázkami, ve všech možných společenských skupinách. Zakončeno otázkou obrněnému příslušníkovi SNB, těsně před vykonáním rozkazu proti demonstrujícím na Národní třídě v listopadu 1989.

Oproti „jedničce“ dvě výhody – možnost srovnání s dvacetiletým odstupem, které do filmu vnáší působivý rozměr ubíhajícího času (i když se mi zdá, že do často zmiňovaného dojmu, že se za těch dvacet let vlastně skoro nic nezměnilo, je divák nemálo vmanipulováván) a silný závěr, zvlášť pro nás, kterým tenkrát právě těch dvacet bylo. Chcete-li vědět, z jakých pocitů v některých z nás vzklíčilo rozhodnutí přestat „držet hubu a krok“, které bylo jednou z podstatných ingrediencí tzv. sametové revoluce, tady si o tom můžete udělat docela slušnou představu. Moje tradiční protišpátovská výhrada – je to roztěkaný, a navíc tentokrát i lehce natahovací (potřeba naplnit požadovaný televizní formát?).