Nechci, aby mě milovali (1992)

Rainer Werner Fassbinder byl jednou z nejvýraznějších osobností německé a pochopitelně i světové kinematografie. Je to nezpochybnitelná skutečnost. Mé předchozí seznámení s jeho tvorbou ve mě zanechalo pichlavé pocity z uceleného kontextu otevřeného nazírání na jednotlivé složky situací. Dokázal pátrat pod povrchem i pojmenovávat příčiny, zajímal se o možnosti. Dokument Hanse Günthera Pflauma je obdivnou poklonou svéráznému umělci. Nostalgické vzpomínky jsou prodchnuty úctou. Zazní zajímavosti, freudovská psychoanalýza předkládá názorný příklad základů. Díky tomu bylo vidění bez předsudků konfrontačně zneklidňující. Rainer Werner Fassbinder byl osobností a jeho pochopení vede především přes jeho tvorbu. Tento dokument je pouze uctivým zamáváním bílým kapesníčkem.

Takýto dokument je splneným snom každého fanúšika svojho obľúbeného režiséra. Chcel by som podobné, pomerne vyčerpávajúce dokumenty vidieť aj o ďalších mojich obľúbencoch. Je dobré, že sa tento dokument nezaoberá osobným životom Fassbindera a ani sa až tak príliš nezameriava na jeho komplikovanú osobnosť, na ochranu súkromia má predsa aj verejne známa osobnosť "pestné právo slobody". Oveľa zaujímavejšie je rozoberanie technickej stránky jeho filmov, použitie hudby, kamera, alebo práca s hercami. Mojou najobľúbenejšou časťou bolo rozoberanie niektorých záberov jeho filmov a ich metaforický a symbolický význam. Ak máte v pláne si tento dokument pozrieť, je lepšie mať už niektoré Fassbinderove filmy napozerané. Režisér predstavoval to, čomu sa ľudovo hovorí tvorivý duch.

Dokument který občas může působit nevyrovnaným dojmem. Podrobný a zajímavý rozbor scén z Effi Briestové kontrastuje se scénami vybranými jen proto, aby navodili potřebné pocity, které samotné rozhovory mohou vyvolávat jen obtížně (např. závěrečná scéna z Touhy Veroniky Vossové a závěr života R. W. F.) I samotná témata rozhovorů spolu mnohdy nesouvisí a jsou spíše uměle vytrhávána z jednotlivých filmů či postřehů Fassbinderových spolupracovníků, přičemž i tyto rozhovory se pohybují od zajímavých analýz díla či doby až po zbytečné tlachání o tom, jak je dobré že jsem u toho mohl taky být. Závěr pak, snad kvůli pietě, působí nakonec až kýčovitě. Přesto se jedná o jeden z mála snadno dosažitelných dokumentů o tomto výborném, ale i kontroverzním filmovém tvůrci. Díky za něj.

Dokument nabízí poměrně podrobný pohled na Fassbinderovo dílo se základními tvůrčími přístupy a principy jeho tvorby. Celý se skládá z krátkých ukázek jeho významných filmových počinů, střídaných s rozhovory s kolegy režiséry, herci, scénáristy, kameramany, atd. Často mluví i sám Fassbinder. Důraz je kladen především na povídání o filmovém řemesle a vzpomínkové příběhy z natáčení. Prakticky se zcela vyhýbá režisérově soukromému životu (homosexualita, úmrtí), dětství (výjimka jeden rozhovor s matkou), vyhýbá se hodnocení jeho filmů v širších souvislostech (vliv na společnost, kritika). Též chybí popularizující a ozvláštňující prvky, které by se snažily prezentovat jeho dílo širší veřejnosti. Tudíž je tento dokument zajímavý pouze pro fanoušky jeho tvorby, zatímco průměrného diváka těžko zaujme. Kdo zná filmy tohoto z největších německých režisérů, nebude překvapen. Já osobně nejvíce na dokumentu oceňuji názory a postřehy lidí, kteří s Fassbinderem pracovali. Herců jako jsouHanna Schygulla,Karlheinz Böhm, a nebo kameramanXaver Schwarzenberger.

APOTEÓZA RAINERA WERNERA FASSBINDERA: Biografický dokument o nejplodnějším a nejoriginálnějším tvůrci německé nové vlny – Rainerovi Wernerovi Fassbinderovi. Avantgardní režisér Fassbinder byl umělcem v pravém slova smyslu - jako umělec, který netvoří své dílo z žádného jiného důvodu než z nejvnitřnější potřeby a nutnosti a ve svém díle se téměř doslova rozpouští. Můžeme posuzovat vysokou modernost Fassbinderova přístupu, kdy dokázal přenést na plátno kontroverzní a tabuizovaná témata v citlivé kombinaci intuitivní a logické režie: jeho zvláštně „pokřivené“ filmy mapují celou škálu temných modů sociální infrastruktury; jeho narativní vyprázdněnost připomíná raného Hanekeho (viz „Proč posedl amok pana R.“); stylizované herectví naopak převrací nitro postav naruby a vytváří smysluplnou uměleckou expresi. Umění v pravém slova smyslu umělce rozkládá a živí jeho vnitřní zor až k ÚPLNÉMU ZNIČENÍ.