Náš dědek Josef (1976)

Čekal jsem normalizační tendenční sra*ku, ale dostal jsem vyzrálý, poetický film s výborným obsazením, atmosférou a krásnými obrázky Josefa Illíka. Nikdy jsem nemusel Rozmarné léto (stejně jako všechny Menzeleovy filmy), nicméně toto méně známé "moravské vinařské rozmarné léto roku 1949" si mě však plně získalo. Hezoučký, letos přesně 50 let starý, film.

Film který stojí na hercích. Komunistická agitka s chybami. Ale film, na který se dívám pravidelně, proto ty čtyři hvězdy. Mladý Skopal byl už tehdy dobrý herec, ale trio dědků je nepřekonatelné. Třeba scéna, kdy František Filipovský žere chleba nožem a šklebí se proti slunci. To není zahraný, to je pravda. Menšík se sem nehodil, asi byl náhodou doma v Ivančicích, tak mu dali štěk. Můj oblíbený Křiváček mi v roli adepta na myslivce taky neseděl. Nejsem si tím jistý, přijde mi, že scenárista párkrát vykradl stařečka Pagáče respektive Galušku. Konkrétně scéna se slepicí a také vzpomínání na dobu za císaře pána.

"Na zlosť se, Francino, nepije. Deť to sám řikáš. To bes dožral pána Boha!" Je to takové rozporuplné. Na jedné straně poetické vyprávění, na druhé jakási podpora kolektivizace. Kladně hodnotím tu snahu o komplexní podání moravského nářečí. Jen mne překvapilo, že se toho ujal režisér z Kladna. Možná i proto se držel spíše Hanáčtiny, než jazyka z pod Pálavy. Ale scénám z období na zámku, tedy od nás z Malé Hané by ten jazyk odpovídal 😉

Poetické záběry na krajinu moravského venkova (okolí Pávova) se režiséru Kachlíkovi vcelku povedly, jen úplně nevím, zda to úplně koresponduje se spíše lehčím žánrem filmu (viz třeba scéna s ožralými chlapy běhajícími po louce s holými zadky)  Celkový koncept filmu v podobě někdy více někdy méně zajímavých výjevů z venkova  v různých ročních obdobích (s výraznými folkloristickými prvky) mi nevadil, ale jen potud, než se v některých chvílích začala řešit politika (zakládání družstva a prosazování komunistické strany). Ve filmu lze narazit na celou řadu skvělých herců tehdejší starší generace, z nichž samozřejmě nejvýraznější je Bohuš Záhorský v titulní roli. Jeho postava je napsána Záhorskému doslova na tělo, a ačkoliv mu tehdy zdaleka nebylo tolik, kolik jeho postavě, ve výsledku to nepůsobilo nikterak nepřirozeně. Co se mi ze scénáristického líbilo asi nejvíc, byl vztah této postavy s jeho vnukem (S. Skopal), jemuž ve filmu předává něco málo ze své životní moudrosti (viz třeba„Nestrkej ten nosák moc nahoru, pak se ti lidi do něj lépe strefujou“). Závěrečná scéna  jejich vzájemného loučení před odchodem vnuka po prázdninách do dalšího ročníku na medicíně  mi přišla docela dojemná.

Uměle vytvořená ves s pražskou představou o moravském nářečí se sice možná nesúdi, ale já bych soudila s chutí. Ani Illíkova poetizující kamera nemůže být dostatečným fíkovým listem buranství, které je zde glorifikováno a povyšováno na normu. Chápu špičkování mezi městy a vesnicemi, mezi malými a velkými obcemi, ale tohle ubohé zjednodušení, že vesničané jsou primitivové bavící se alkoholismem a nahými zadnicemi, skutečně nechápu. Kachlíkovi se podařilo stvořit dokonalý předobraz Babovřesk a podobných skvostů. Navíc u Kachlíka nechybí ani motiv z Babic, což je vlastně od Babovřesk již jen krůček. V kontextu zmíněného mě vlastně ani nemrzí trestuhodné nevyužití hereckého potenciálu Korbeláře, Brabce a Menšíka.