Já, truchlivý Bůh (1969)

Když jsem byl ve věku předpubertálním, což bylo někdy před půlkou devadesátých let, zahlédl jsem v televizi toto dílo. Je zvláštní, jak ty filmy a pořady s aurou šedesátých let dokázaly člověka k televizi připoutat. Zvlášť když mě do příběhu tak režisérsky poutavým způsobem zasvěcoval Miloš Kopecký. Tehdy mi tento film připadal jako veliká legrace, neboť na pochopení jeho tragikomičnosti nebyly mé rozumové schopnosti dostatečně rozvinuty, ale už tehdy bych mu dal pět hvězdiček. Trvalo mi docela dlouho, než jsem zjistil, že jde o další Kunderův zápis v jeho specializaci na nepovedené pomsty a plány, které se nakonec zvrtnou úplně jinak. Ale při tom všem se z toho nevytratila ani ona legrace.

Milan Kundera ve vší své kráse výkladu příběhu. Kopecký nejen jako šaramantní postarší svůdce, ale hlavně jako autor velké habaďůry na holku, která ho i přes jeho velké snažení stále odmítá. Nejroztomilejší  postava příběhu je stejně Řek Apostolek aliasi Landovský, který mluví jako idiot a i přesto se stane nástrojem pomsty pana doktora. Příběh je to takový rozpustilý a místy beznadějný, v touze pana Adolfa po mladé studentce, která je tedy odmítavá a chladná až běda. Nejvíc se mi líbila část v nemocnici kde Apostole stále něco žere a vykládá kraviny. Samotná habaďůra byla veselá a úspěšná, ty vstupy Kopeckého do kamery, komentáře a další detaily udělaly z filmu zábavnou podívanou.

Já tyhle ty milostné šarády nemám příliš v lásce, jelikož nejsou zrovna věrohodné. Vlastně se na to člověk může dívat, nebo to číst, pouze jako takové sci-fi romantických příběhů. Faktem je, že mladé ženy vlastně vždycky tak trochu toužily po starších pánech a v dnešní době je to ještě větší pravda než dřív. Dívka je ale spíše okouzlená světem, do něhož může díky určité známosti s řeckým domnělým dirigentem získat. Samotná pomsta se pak nevyvede, jak její autor asi chtěl. Jenže zahrávat si s osudy... Kdo ví, jak by příběh pokračoval, kdyby pokračoval. Miloš Kopecký jako milovník není nic nového, ačkoli v té době ještě neokoukaného. Později si zahrál slavného Alfonse Karáska. Závěrem dodám, že fanouškem Pavla Landovského jsem nikdy nebyl, ale tady zahrál řeckého přistěhovalce perfektně.

Jeden z nejzrůdnějších českých filmů ever. Tolik toxické maskulinity, sexuálního obtěžování a redukování ženy na pouhou věc pod rouškou rádoby vtipného nadhledu snad nikde jinde není. Je možné, že už je taková původní Kunderova povídka, každopádně v tom lze aspoň vidět, kde se utužovaly další generace mužské toxicity, z jejichž dědictví se doteď vzpamatováváme.

Když nemůžu já ke Kachlíkovi, musel Kachlík ke mě. A tak místoTřiatřiceti stříbrných křepelekjsem viděl jeho nejvýše hodnocený film a ačkoli jsou mé čtyři hvězdy výrazně slabé a zásluhy přikládám spíš Kunderově předloze a spolupráci na scénáři, líbilo se mi to. Nějakou dobu mi sice trvalo, než jsem se do toho dostal (filmy o "Casanovech", kteří mají pět vztahů naráz zatímco začínají šestý a do toho vedou rozverný balící život a o ničem jiném nejsou, mě fakt nebaví), ale časem to začalo hrát víc na tragikomickou notu, která s každou další minutou byla stále více tragická. Přitom je to celé propracované, nic není na sílu, Adolf dopadne jak dopadne a ačkoli se film formálně s novovlnnými snímky nemůže moc měřit, pořád přináší dost kreativních nápadů, hlavně co se střihu, úhlů kamery nebo prolamování čtvrté stěny týče (btw jedna z posledních scén jako by byla oldies verze pointy Funny Games, samozřejmě bez drsností). Navíc herci své role zvládají naprosto dokonale, hlavně teda Miloš Kopecký, ale vyniká to i propracovaným scénářem, který má zdařilý timing gagů a pamětihodných dialogů. Jestli by toho byl Kachlík skutečně schopen (chápej v rámci toho, że by to byl hlavně jeho projekt), jednou snad posoudíš u Křepelek, ale do té doby nevím, jestli tohle byla šťastná náhoda, nebo jestli naopak Dvacátý devátý byl nešťastná náhoda. Tohle totiž má něco do sebe. Slabé 4*