Já, truchlivý Bůh (1969)

Já, truchlivý Bůh Antonína Kachlíka je z pohľadu narácie, strihu aj hudby pôsobivou adaptáciou rovnomennej poviedky Milana Kunderu, ktorý sa na scenári filmu podieľal. Miloš Kopecký nesie film na pleciach majstrovsky recitovanými monológmi vedenými do kamery, ktorými konštantne búra štvrtú stenu a tým narúša ilúziu svojho rozprávania a fikčného sveta. Zvolený postup je vzhľadom na tón písanej predlohy viac než vhodný, nakoľko povaha príbehu a štýl, akým bola poviedka napísaná, si od filmovej adaptácie vyžadujú čo najväčšiu elimináciu odstupu medzi filmovým Adolfom a divákom. 
Napriek inteligencii, ktorou podľa vlastného úsudku sám oplýva, sa mu nedarí dosiahnuť svoj cieľ. Za jeho maniermi inteligentného džentlmena sa skrýva zatrpknutý pyšný podvodník a smoliar, ktorý nielen nezíska svoju takzvanú lásku (nakoľko sa nejedná o nič viac a nič menej ako o telesnú príťažlivosť, čo je zjavné z jeho rozprávania o Janinom intelekte), ale ktorému sa nepodarí ani následná pomsta. Jeho zámer podmaniť si nepoddajnú Janu prostredníctvom priateľa Apostola, čo sa mu nakoniec síce podarí, ale na jeho veľké prekvapenie sa ona ani po zistení, že je tehotná, nepoddá a ide sama vlastnou cestou. 
Jana je medzi dvoma mužmi iba predmetom. Doslovným objektom Adolfovej vášne a nenávisti, ktorý ponúkne Apostolovi ako darček, ktorým sa mu chce nielen zavďačiť, ale aj pomstiť samotnej Jane. Koniec rozprávania by sa mohol čítať ako jej oslobodenie sa od oboch mužov a začiatok jej samostatnosti, ktorej sa ani ako slobodná matka s nemanželským dieťaťom neobáva. Adolfovo trvajúce zatrpknutie je evidentné zo štipľavých narážok na Janinu údajne vädnúcu krásu – divák vidí, že postava sa vzhľadom nijak výrazne nezmenila, pričom práve Adolf zostarol celkom viditeľne – čo zasa podtrhuje charakter Adolfa ako nespoľahlivého rozprávača.

Když jsem byl ve věku předpubertálním, což bylo někdy před půlkou devadesátých let, zahlédl jsem v televizi toto dílo. Je zvláštní, jak ty filmy a pořady s aurou šedesátých let dokázaly člověka k televizi připoutat. Zvlášť když mě do příběhu tak režisérsky poutavým způsobem zasvěcoval Miloš Kopecký. Tehdy mi tento film připadal jako veliká legrace, neboť na pochopení jeho tragikomičnosti nebyly mé rozumové schopnosti dostatečně rozvinuty, ale už tehdy bych mu dal pět hvězdiček. Trvalo mi docela dlouho, než jsem zjistil, že jde o další Kunderův zápis v jeho specializaci na nepovedené pomsty a plány, které se nakonec zvrtnou úplně jinak. Ale při tom všem se z toho nevytratila ani ona legrace.

Milan Kundera ve vší své kráse výkladu příběhu. Kopecký nejen jako šaramantní postarší svůdce, ale hlavně jako autor velké habaďůry na holku, která ho i přes jeho velké snažení stále odmítá. Nejroztomilejší  postava příběhu je stejně Řek Apostolek aliasi Landovský, který mluví jako idiot a i přesto se stane nástrojem pomsty pana doktora. Příběh je to takový rozpustilý a místy beznadějný, v touze pana Adolfa po mladé studentce, která je tedy odmítavá a chladná až běda. Nejvíc se mi líbila část v nemocnici kde Apostole stále něco žere a vykládá kraviny. Samotná habaďůra byla veselá a úspěšná, ty vstupy Kopeckého do kamery, komentáře a další detaily udělaly z filmu zábavnou podívanou.

Já tyhle ty milostné šarády nemám příliš v lásce, jelikož nejsou zrovna věrohodné. Vlastně se na to člověk může dívat, nebo to číst, pouze jako takové sci-fi romantických příběhů. Faktem je, že mladé ženy vlastně vždycky tak trochu toužily po starších pánech a v dnešní době je to ještě větší pravda než dřív. Dívka je ale spíše okouzlená světem, do něhož může díky určité známosti s řeckým domnělým dirigentem získat. Samotná pomsta se pak nevyvede, jak její autor asi chtěl. Jenže zahrávat si s osudy... Kdo ví, jak by příběh pokračoval, kdyby pokračoval. Miloš Kopecký jako milovník není nic nového, ačkoli v té době ještě neokoukaného. Později si zahrál slavného Alfonse Karáska. Závěrem dodám, že fanouškem Pavla Landovského jsem nikdy nebyl, ale tady zahrál řeckého přistěhovalce perfektně.

Jeden z nejzrůdnějších českých filmů ever. Tolik toxické maskulinity, sexuálního obtěžování a redukování ženy na pouhou věc pod rouškou rádoby vtipného nadhledu snad nikde jinde není. Je možné, že už je taková původní Kunderova povídka, každopádně v tom lze aspoň vidět, kde se utužovaly další generace mužské toxicity, z jejichž dědictví se doteď vzpamatováváme.