Na veliké řece (1977)

Film začíná tam, kde první skončil, ale i tak je to samostatný příběh. Je čistě věcí diváka zda na tuto hru na pravěk přistoupí. Podle mého soudu to zase tak špatné nebylo. A jako poučení o tehdejším životě pro mladé a děti jistě dostačující. Zaujala tehdy ještě slečna Osvaldová v roli Šťastné chvíle, kterou jsem málem nepoznal. Iritovaly mne podivné zvku v poslední části filmu. Jinak v podstatě hodnotím podobně jako první film a opět podotýkám, že tomu kdo přečetl už tehdy všechny dostupné Mayovy a Foglarovy knihy tohle dílo moc neřekne. Přesto všechno je to ode mne hodnoceno jako čistá šedesátka.

Druhý díl Štorchovy středověké trilogie se odvíjí ve dvou dějových líniích. Tou první byla romantická nabídka nevěsty za co největší věno pro rod. Tímto způsobem se už v době bronzové bránili příbuzenským vztahům v rámci rodu a degeneraci potomstva. Druhá línie se zaměřila na lidskou pověrčivost,  která umožnila z rodu vyloučenému Divousovi díky zděšenými rybáři přinášeným obětinám, přežít. Pravdu měl pan Pištěk, že ve filmu máme jedno nej.. a to nejhezčího pračlověka Bartošku, i když kupec Luťanský taky není marný. Získaný ostrý nůž předznamenává přicházející dobu železnou.

Celé trilogiije po právu vyčítána absence syrovosti, uhlazenost a kostýmní či dobové nepřesnosti. V tehdejší době padlo vše za oběť cílové skupince nezletilé mládeže a Bartoškova holá hruď skutečně vzbuzuje rozpaky. Ale dále už jsou jasná pozitiva. VýbornáLiškovamuzika navozuje tíseň a brání sentimentu, vedruhém dílutrilogie např. skvěle podtrhuje zahánění smrti a dodává mystický význam.Schmidtbyl nadějný režisér, kterému Normalizace ubrala svobodnému rozletu, v pojetí detailů podtrhuje jeho práci i velezkušenýMacák. V neposlední řadě je dobrá i dějová linka, které notně ublížilo rozdělení na tři díly. Dohromady působí konzistentně a trilogie by se měla promítat po sobě, nebo sestříhat do jednoho celovečerního díla. Souhlasím s tím, žeposlední částje pak nejlepší, navzdory neuchopené příležitosti reálného zobrazení pravěké "bitvy" odhaluje syrovost i jiným způsobem. Je to mrazivý chlad v mezilidských vztazích, rodová nevraživost, kmenová nepřátelství, lidská tvrdost. Inu, homo homini lupus.

Druhý film s hrdiny Sokolem a Havranpírkem mě už bavilo o něco méně. O životě pravěkých lidí se dozvíme především to, jak se zacházelo se ženami. Sokol se zamiloval a tak musí za svou lásku zaplatit. Není ale sám a Veveřice si nakonec vybírá jiného. Sokol po souboji chápe, že ta ho nikdy nebude milovat a tak ji pouští - trochu romantické. Ovšem bez Havranpírka by hlavně neporazil Divouse. Děj je zdánlivě dramatičtější, ale hodně mě odrazovala ta příšerná hudba, která mi přišla nepříliš vhodná k vybranému tématu. Tento film se navíc vyznačuje úvodem, což je rozdíl od Osady Havranů.

Formálně je vše shodné s předchozím dílem, což není překvapivé vzhledem k podmínkám natáčení, nicméně přesto posuzovaný díl vyznívá lépe: Tam, kde byl úvod spíše sledem jednotlivých, pouze volně propojených scén, rozehrává velká řeka klasický dějový oblouk s poměrně nečekaným, genderově nevyváženým (jak se moderně říká) vyústěním. Navíc tu opět působí nálada dobrodružného poznávání neznáma a v určitém smyslu přirozeného souboje s bezprostředním nebezpečím.