Na mamuta! (2010)

Ušlo to. Nejsem z toho zklamaný, ale ani nadšený. Na mamuta! je kombinací filmu o stáří, komedie, bláznivé komedie plné bizarních postav (a domu s nejdivnějšími dekoracemi, jaké jsem kdy viděl a konkurovat by mu mohla leda tak lampa z Texaského masakru (původního)) - akorát to společné honění mi přišlo mimo - a pohodové road movie (o kterou se to sice hezky snaží, ale nedaří se), přičemž ani jedno nedominuje a těžko říct, o co přesně se tvůrci snažili. Sice se na to dobře dívá, ani to moc nenudí, něco pobaví (i když spíš úsměvem než tím, že byste měli záchvaty smíchu), Depardieu je opět skvělý a příběh je dobře vymyšlený, ale na víc jak 3* to prostě není.

Francouzský film Na mamuta! je očistcem života a symbolika cesty má zde hmatatelný tvar. Osobité filozofické dílo prostřednictvím cesty bilancuje a vyvolává vnitřní katarzi. Bizarnost je střídána obrazovou provokací až do dekadentních sfér temné stránky lidské duše. Souhrn podivností vysvobozuje trápící duši z krutého zajetí mysli a nabízí novou šanci na život. Hlavní postavou svérázné sondy do duše člověka je Serge Pilardosse (velmi dobrý Gérard Depardieu), muž na pokraji jakéhokoli zájmu. Těžká manuální práce je svým způsobem únikem před traumatem minulosti. Každodenní návyky a rituály jsou přerušeny odchodem do důchodu. Toto mezičasí se stává dobou hledání sebe sama. Pátrání po vlastní identitě zákonitě vede přes vlastní marast mravní i existenční. V nepřehledném vnitřním bludišti nevyrovnaného světa lze sejít z cesty bez pozorování i návaznosti. Jedna osobnost se bortí a zaniká, aby nový obrozený jedinec povstal z popela očisty. Nový neznámý pocit vysvobození dává nové možnosti počátku. Hlavní ženskou postavou je Catherine Pilardosse (velmi zajímavá Yolande Moreau), prostá žena a manželka Serge. I pro ni je mezidobí, vedoucí k zmrtvýchvstání, očistnou kůrou. Ubíjející stereotyp jen s námahou toleruje toho druhého vedle sebe. Složitě se ohlíží po jediném důvodu k setrvání a jiné světlejší vyhlídky jsou v nedohlednu. Rovina symboliky je vedena skrze přelud ztracené lásky (šarmantní Isabelle Adjani). Pouze přijetí dlouho oddalované skutečnosti dovolí uzavřít nejtěžší životní očistění a konečné vysvobození ducha. Částečnou metaforou je také Solange Pilardosse (pozoruhodná Miss Ming), svébytný sirotek a neteř Serge. Její přirozená bezelstnost udává směr pouti znovunalezeného strýce po zpustošené krajině vlastní duše. Z dalších rolí: důsledný a sebevědomý hledač pokladů s detektorem kovů (velmi zajímavý Benoît Poelvoorde), na každou situaci připravená podvodnice (zajímavá Anna Mouglalis), Catherinina kamarádka a kolegyně Danièle (Catherine Hosmalin), Sergeův zestárlý bratranec Pierre (Albert Delpy), či zaskočený personální úředník (Bouli Lanners). Přelomové katarze probíhají přes vnitřní svět, celý ho zpřevrací, žádnou hodnotu nenechá na stejném místě. Až pád na dno hlubiny osvobozuje zakletou duši. Odhoďme bigotní morální zábrany a poznejme vlastní podstatu! Proti tomuto způsobu nazírání na filmařskou práci nemohu mít mnoho námitek.

Pozitivní hudba a starý těžkotonážní "Mamut Gérard". Tentokrát ale po dlouhé době v kladném slova smyslu. Gérard je tady analogové stvoření v digitální době a jeho skeče a komediální scény jsou super. Zvlášť ty v úvodu, především v supermarketu. Druhá půlka už tolik humoru neobsahuje a dramatická stránka není nijak obstojná. Takže lepší průměr.

sociálně kritická roadmovie se slavným Depardieu, který se tu předvede v nezvyklých situacích ;-) Tempo filmu je dost pomalé, ale v tomto věku není kam spěchat, že? Provedení a styl filmu je taky dalece od normálnosti, ale taky to není film pro všechny. Kdo má rád tyhle pomalejší absurdní nezávisláky s kapkou humoru, tak si ho asi užije. Pro mě to bylo bez šťavy a bez výrazného smyslu, a proto slabší 3 hvězdy.[ PŘÍBĚH: 1 /// ATMOSFÉRA: 0 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 1 /// ART: 1 /// STYL: 1 /// CASTING: 1 (3*MAX) ]

Tohle je mé 3333 hodnocení a jsem ráda, že můžu dát plnou palbu. A proč? To je totiž film, který má duši a tu mu vtisknul naprosto nepřekonatelný Gérard a čert vem ty kila navíc, o to víc to bylo přirozenější a člověčí. Smutek, radost, absurdnost mnoha scén, prostá dobrota, metoda sbírání mincí nebo "zatnu a nepovolím", zkrátka od každého něco. Do toho trochu vzpomínek na bývalou lásku, plavání v neobvyklé lodí nebo jen tak ležet na vodě v rybníku a prostě jenom dýchat. To všechno s Mammutem 1973 a Sergem nemělo chybu. Závěr byl dokonalý.