Murasaki Shikibu: Genji monogatari (1987)

Nádherný hudební doprovod, který zní jen občas, a stejně jako ticho či šelest stromů nebo deště vytváří strhující atmosféru. Příběh je japonská klasika nejklasičtější, kniha č. 1, něco jako u nás... eh... Babička (?!!)... No prostě, mladý kníže Genji, císařův syn odstavený od šance na trůn, nemá kvůli dvorské nudě do čeho píchnout. Teda co to plácám, naopak. Během půl hodiny se ukazuje, že Genji to táhne úplně se všemi ženami ode dvora včetně svých příbuzných a manželek a dcer svých příbuzných. Každá žena z něj taje a tak podobně. Nicméně není šťasten (nebudu spoilovat proč, ale je to bohužel psychologické). Se svou o šest let starší macechou, ženou císaře, kterou miluje někdy asi nejvíc, sice jednou za dlouhý čas končí v loži, ale nemůže si ji vzít. Svou sestřenici si taky nemůže vzít, i když by chtěli. Jo a jeho manželka je celkem v pohodě, protože je taky milována. A všichni u dvora si šuškají, s kým vším spí, a je jim to ukradené, vždyť ten Genji je takový vzor gentlemana (například během sexu zdvořilou, kultivovanou mluvou vyzvídá jméno jemu neznámé šlechtičny, na kterou potmě skočil se slovy "odpor je marný", a která se asi tak osm vteřin naoko zdráhá, ale se jménem dělá drahoty a nechce mu jej během celého aktu prozradit). No a samozřejmě další zcela klasický rys japonské moudrosti -- přes protesty všech (asi hrané) si odvede domů dvanáctiletou dceru své zemřelé chůvy. Nemůže najít ideální partnerku (asi že jsou všechny tak povolné?), takže stvoří klasické japonské přísloví... Když nenacházíš ideální ženu, vychovej si ji od dítěte. //// Krom povrchně znějícího popisu výše, který jsem si ale ani trochu nepřikrášlil, je film znamenitě věrný předloze (tedy je tu jen první kniha, což je dobře), relativně často se sklouzne do poezie a stylizace pohybového umění (tanec, divadlo nó), prostě atmosféra 物の哀れ vrcholného období Heian se dere z obrazovky a pohltí veškerý prostor. Jak jinak, krom dvorního sportu číslo jedna (sexu) je tu i těsně druhý (intriky a tak sofistikované dvojsmysly, že aby jim dnes japonci rozuměli, mají o knize dost odborné několikaleté semináře na vysokých školách). Nevysvětlete si to špatně, film není historická ani přemoudřelá suchařina ani art pro úchyly, kouká se na něj prima a je to jedlé; usnete, jen pokud jste docela unaveni. //// Knihu/y napsala mezi lety 1008 - 1021 právě ta vychovaná exdvanáctka, a dobře ironicky se vyřádila v popisu beznadějně romantického prince. A zároveň vše myslela vážně. Tohle dílo parodie, ložnicové satiry i filosofie pomíjivosti bez nadsázky formovalo celý japonský národ odjakživa, pateticky řečeno, nikdy nepřestalo být živé. V Evropě k něčemu srovnatelnému dospěl asi až Rabelais či Voltaire. Úžasně dobře zpracovaný duch knihy jako flm...(12.09.2011)

Jak měl jeden středověkej fuckboy těžkou depku a proto melancholicky ošukal, co mu pod ruku přišlo.(12.09.2020)