Můj rok se Salingerem (2020)

Můj rok se Salingerem je další z filmů určených skutečně jen pro v podstatě až okrajově cílové publikum, v tomto případě buď znalé a pohybující se ve světě literatury, či zajímající se o fungování a chod lidí, kteří se v tomto uměleckém odvětví vyskytují. Tito diváci tu tedy skutečně prostřednictvím obsahu tohoto filmu dostanou minimálně jakousi možnost nakouknout částečně pod pokličku světa literárních agentur a pisálků, a to jak začínajících, tak již těch úspěšných. Problém této podívané ovšem spočívá v tom samém, na co doplácí spousta podobných snímků, zabývajících se mainstreamu vzdálenějšímu tématu, jakým bezesporu právě svět literatury je, a to že krom právě onoho tématu nedokáže nabídnout už nic dalšího, čím by dokázalo zaujmout a oslovit i zbytek nezaujatého obecenstva. Dobře, má to tedy takový svůj osobitější styl, jinak ale zbytek nelze považovat za nic jiného, než nevýraznou a hlavně prázdnou nudu, na čele se zápletkou, kde se jednak za celou dobu nestane nic podstatného, a jednak jde vlastně jen o sled mnoha slov a činů, které ovšem příliš nikam nevedou, a to včetně naprosto nijaké pointy. Postavy pak nepůsobí ani výrazně, ani zajímavě, a ani mé sympatie si též získat nedokázaly ani vzdáleně. Herecky jinak dokáže zaujmout snad jen okatá kráska Margaret Qualley, zbytek je ale vyloženě mdlý, a to překvapivě platí i pro Sigourney. Dramatické a emoční momenty tu také nefungují, jelikož nejsou ani vypjaté a ani nikterak vyhrocené. Můj rok se Salingerem je zkrátka ryze klubovou záležitostí, kde jsem si skutečně nedokázal za celou dobu najít vůbec nic, co by mě alespoň na chvíli dokázalo zaujmout a bavit.

Já vím, že si tento film čtyři hvězdičky nezaslouží. Ale protože miluju knihy a Salinger je moje velká láska, musím filmu trochu nadržovat. Asistentka Joanna je milá dívka, šéfová nesnesitelná megera (až ke konci se ukáže, že umí být lidská), nic nového, to se dalo očekávat. Ale ty stohy dopisů od Salingerových fanoušků, které má hlavní hrdinka na starosti, mě fakt bavily. Psali mu mladí lidé, kteří se ztotožňovali s Holdenem Caulfieldem. A já se jim nedivím. I mně tehdy před mnoha lety, kdy jsem knihu četla poprvé, připadalo, že Holdenovi dokonale rozumím a můžu se s ním ztotožnit. Knihu jsem za ty roky přečetla už tolikrát, že znám některé pasáže téměř nazpaměť. Myslím, že žádná jiná kniha pro mě neměla takový význam jako Kdo chytá v žitě. Slavný spisovatel téměř není ve filmu přítomen, protože už řadu let skoro nevychází z domu a s nikým nekomunikuje. Ale to vůbec nevadí. Jde hlavně o to, jak dopisy jeho obdivovatelů ovlivnily život hlavní hrdinky.

Pekná hudba, nie veľmi sympatické postavy, ale dejovo to ušlo. Najmä pre fanúšikov literatúry. Teda literatúry ako spojeného slova a nie "litra" a "túry", čo býva väčšie lákadlo. Film o pozadí spisovateľského sveta v New Yorku, miestami až pripomínajúci atmosférou Woodyho Allena. Je to o osobnom raste, túžbach a ambíciách v tejto brandži. Film nie pre každého.

Film skrze celou svou stopáž silně osciluje mezi dvěma extrémy a vy si budete celou dobu připadat jako byste seděli na vrtkavé houpačce, které jako by scházel ten moment mezi tím, kdy jste úplně nahoře nebo úplně dole. Vedle netečných scén neodhalujících pro diváka zhola nic nového potom zvlášť vyniknou ty úderné a na sdělení bohaté části podtrhující jednotlivé dílčí motivy, které film skvěle představuje, rozvíjí, ale už na ně bohužel neumí navázat a spojit je v jedno ucelenější téma, na což fatálně doplatí na konci.

Kanada pokúrovaná s Írskom, to nemohlo dopadnúť dobre. Kto chytá v žite som čítal, žiaľ. Ale žeby to vo mne zanechalo nejakú stopu a chcel by som kvôli tomu kontaktovať autora, no to asi nie. Americká mládež sa v tom nachádza, stále. Do toho vstupuje mladá, nevyskákaná čajka, ktorá chce byť silou mocou spisovateľkou. Čiže vymení miesto sekretárky, s istým platom a možnosťou karierného rastu za bratislavskú kaviareň, chudobu a živorenie. Ženy. Film je do poslednej tretiny pozerateľný. Nebaví nejak extre, ale kotlety som si nešklbal, dokonca ma ja zaujímalo, ako dopadne to stretnutie a čo taký agent vlastne robí. Posledná tretina ale úplne stratí tempo, riešia sa tam píčoviny, scény sa umelo naťahujú a ako keby rejžo nevedel, ako to ukončiť. Tak začne pridávať snové pasáže, ktoré tam do vtedy neboli. Obrovskú výhodu ale vidím hlavne v tom, že to má rozumnú minutáž, inak by to dopadlo, po pridaní nadbytočných scén, podstatne horšie. jednohubka, na ktorú rýchlo zabudnete. 2 z 5