Motýli (2018)

Turecká produkcia ma už viac krát milo prekvapila, a tajne som veril tomu, že tak bude aj pri tomto filme. Veď už samotný popis sľuboval vcelku zaujímavú porciu tragikomcikého čierneho humoru. Trojica súrodencov putujúca do rodnej dediny sa priam predbiehala v tom, že kto bude väčší tragéd. No bohužiaľ, požadovaný efekt čiernej komédie sa u mňa akosi nedostavil. Skôr som mal niekedy pocit, akoby to malo prvky absurdnej drámy. Kiežby to aspoň kvalitné dialógy dokázali zachrániť, no ani v tejto oblasti film nevynikol. Ale jedno treba uznať, film dokázal udržať napätie až do samého konca. Však koho by nezaujímalo, akú pointu nám prezradí slepý pastier pod stromom? Myslím, že také záverečné posolstvo by netipoval nikto :)

V Osmanskej ríši netočia len primitívne telenovely. Dokážu natočiť aj celkom slušnú rodinnú drámu, ako je táto, v ktorej ale nechýba ten typický ohnivý nožíkový temperament, ktorý u nás môžete zažiť len v cigánskych osadách. A keď vám k tomu nevadia občasné musulmanské koledy, tak sa to dá celkom vydržať.

Nemůžu si pomoct, ale Turci mě neustále přesvědčují o tom, jak zajímavou a západně orientovanou kinematografií vládnou. Příběh mladých, se kterými se chce náhle rozloučit otec, kterého půl života neviděli se nese v duchu pěkné roadmovie ukazující kus severního Turecka, včetně rodné dědiny, aby se příběh ve druhé půlce trošku zpomalil, přidal na dramatu a v závěru diváka učaroval krásně vymyšleným koncem. Vše je protkané nenápadným, ale o to zábavnějším černým humorem, který dokáže udeřit v momentě, kdy byste to nečekali a celé to má takový zvláštní duch jedinečného rodinného dramatu, který má v rámci filmařského umění vše, co je potřeba, aby diváka, pokud možno, co nejvíce poznamenal. V tom pozitivním smyslu slova.

Jsem rad za kazdy turecky film, ktery neresi Osmanskou risi. Namet neni nicim originalni. Tento ale nema moc moznosti nijak zvlast zaujmout. Tuctovy film na jedno podivani.

Všechno, co by mohlo být na Motýlech zajímavé, pohřbil Karaçelik pod nánosy (často samoúčelného) humoru. Tomu, co dokázala Maren Ade v Erdmannovi, tedy mistrovsky skloubit dramatický žánr s komediálním, se nepřiblížil ani vzdáleně. Nechápu Sundance.