Moře na dvoře (2025)

Výborný romantický film s perfektne vykalkulovaným príbehom a perfektnou produkciou, ktorá od prvých scén dostane diváka tam kam chce. Príbeh ostýchavého husliarskeho majstra pokukujúceho po očku po žene zo susedstva má síce celkom priehľadný plán a každá ďalšia postava presne zapadá do premysleného súkolesia príbehu. Postavy sú sympatické a vynikajúco stvárnené. Škoda, že v závere si neudrží dekórum a s blížiacim sa nevyhnutným koncom skĺzava k sentimentálnym náladám. Dokonca do tej miery, že sa podarí zhatiť nepriazeň osudu a zvrátiť smutný koniec. Priaznivci šťastných koncov si tak určite ešte nejaké body pridajú, ale podľa mňa to už bolo tak trochu zbytočne tlačené takmer na hranu uveriteľnosti. 75%

Romantické filmy nevyhľadávam. Filmy s ľahko čitateľným dejom ma nebavia. Nemám rada, ak má film v popise komédia a ja som sa nezasmiala, ani nebavila. Čím to, že „Moře na dvoře“ ma trafilo ako klinec po hlavičke? Objektívne dôvody – milé herecké obsadenie, aj situácie, nad ktorými som sa dokázala blahosklonne pousmiať (napr. takmer nepodstatná postava krčmára Bohouša, Kateřina, ktorá má v skrini bylinkovú Narniu...). Detská postava príbehu neuškodí, podobne ako v Koljovi, v tomto filme je dôležitý príbeh malého Mateja. Subjektívne dôvody – film ma zastihol v zložitom období, všetko sa však na dobré obrátilo a opäť verím na zázraky.

Film je možno až priveľmi sladký, ale k sviatkom sladké patrí, tak prečo nie raz za čas... Okrem toho ide z filmu lahodná francúzska atmosféra – obrazom, zvukom aj slnkom a dážď sa objaví len vtedy, ak to scenárista potrebuje. Jednoznačne je to iba predvídateľná jednohubka, ktorá ale mnohých môže potešiť. ––––Máma mi nikdy neřekla, kdo to byl. Možná otěhotněla, stejně jako já, s nějakým pitomcem. –––– Umím udržet tajemství, že babička pěstuje skříňovou trávu.

Ale tak tohle byl nádherný film. Já jsem půlku probrečela, protože to byl fakt doják, ale né takový na sílu. Prostě lidské příběhy, co se dějí a jelikož jsem dělala v kojeňáku, vím, o čem mluvím. Nepřišlo mi to nijak přepálené, plynulo to samo a hlavně ta malebná hudba s kouzelnou čistou Prahou jako z pohádky, to bylo krásné podkreslení.

Příběh se rozlévá jako voda mezi dlaždicemi starého dvorku, kde se lidé potkávají ne proto, že musí, ale protože se jim život tak nějak přihodil do cesty a tam, mezi oprýskanými zdmi, se odehrává cosi docela obyčejného a právě proto podivuhodného. Příběh, který by klidně mohl začít větou"a jednou se stalo, že..."a pak už by se valil kupředu jako sud piva ze schodů. Postavy mluví, smějí se, mlčí i přešlapují na místě a v každém tom drobném gestu je ukrytý celý jejich svět, jako když někdo vyndá z kapsy smuchlaný lístek a najednou z něj čtete celý jeho život.Martin Horskýse nesnaží křičet, spíš šeptá a o to víc jej člověk poslouchá, protože v tom šepotu je pravda, která se nedá říci nahlas, aniž by se pak trochu nerozsypala. A pak je tu to moře, které vlastně není mořem, ale přesto ho tam všichni tak trochu vidí, protože každý potřebuje svůj obzor, i kdyby měl být jen mezi čtyřmi zdmi a jedním starým kusem dřeva. A tak se stává, že se lidé dívají na kaluž a vidí v ní dálky, zatímco jiní stojí u skutečného moře a nevidí nic. Snímek občas zadrhne, jako když se starý gramofon na chvíli zasekne, ale pak se znovu rozběhne a hraje dál a člověk mu to rád odpustí, protože ví, že právě v těch nedokonalostech je jeho kouzlo, české kouzlo, u kterého jsem zase měl po dlouhé době na krajíčku.